Koloběh života

26.

Zeth chvíli počkal, než Monato pořádně vychladl a pak se teprve odvážil znovu promluvit: „Ta první písnička, jak se jmenuje? Nikdy jsem ji neslyšel, ale měl jsem pocit, že to je příběh několika lidí.“

Monato se na Zetha podíval jako na blázna a nevěřícně se zeptal: „Ty ji neznáš? To myslíš vážně?“

„Co je na tom divného?“ nechápal Zeth. „V rádiu jsem ji nikdy neslyšel.“

„V rádiu? Ty asi nebudeš moc kulturně založený, co?“ prohlásil Monato a pokračoval: „Tuhle písničku v rádiu neuslyšíš. Je to úvodní skladba muzikálu.“

„Aha, tak to ji nemůžu znát, nechodím do divadla. Co je to za muzikál?“ opatrně se zeptal Zeth.

„Skladba i muzikál se jmenují Pravidlům navzdory a je to první muzikál poválečné éry. Proto mě udivuje že ho neznáš, považuje se za symbol toho, co všechno se v naší době změnilo a jak moc trpěli naši předci různými pravidly. Ta píseň opravdu vypráví o různých životech,“ vysvětloval Monato, „Je to příběh o lidech žijících v císařském paláci a každý má své starosti a problémy. Jsou odlišní, ale nenávist k přísným pravidlům je spojuje v jedinečnou skupinu přátel.“

„Nemůžeš přece všechna pravidla házet do jednoho pytle. Bez pravidel by nebyl řád a svět by byl chaotickým místem,“ oponoval Monatovi Zeth.

„Myslím, že by ses měl na ten muzikál nejprve podívat a pak teprve mluvit o pravidlech, Zethe. Nejsou pravidla jako pravidla. Ta doba byla zlá a ten muzikál to ukazuje v reálných barvách. Představ si, že se nesmíš bavit s kým chceš, oblékat si co chceš, studovat co se ti líbí nebo chodit s tím koho máš rád jen proto, abys neporušil pravidla a nevybočoval. A když se jim postavíš, zemřeš. Lidé si už dneska neuvědomují, jak žili ještě naši prarodiče. V divadle dávají Pravidlům navzdory každý měsíc, zajdi si tam,“ ukončil téma Monato a Zeth na něj jen tiše zíral. Ze školy věděl, že Monato je vysoce inteligentní a rychle chápající muž, ale netušil, že jeho přehled je tak rozsáhlý.

„Upřímně smekám,“ odvětil Zeth. „Jak se zdá, jsi muž nekonečných znalostí. Ve škole víš všechno, tančíš jako mistr, nenecháš se přepadnout, umíš i vyhrožovat a o umění a historii toho víš taky hodně. Je něco, co neumíš?“

Monato jen protočil oči a zdánlivě Zetha ignoroval. Po chvilce z něj vypadlo jediné slovo: „Vařit.“

„Cože?“ nechápal Zeth.

„Vařit. Neumím vařit.“ zopakoval Monato  s nelibým výrazem ve tváři. Jak očekával, Zeth se začal smát. Kupodivu mu to ani nevadilo.

„To nemyslíš vážně, že ne? Bydlíš sám a neumíš vařit? Co teda jíš?“ ptal se se smíchem Zeth.

„No,“ poškrábal se na hlavě Monato, „jím ve škole, občas mi něco uvaří Hony nebo paní Soi a jinak jím všechno co dá připravit bez vaření. Vařím si akorát kafe a čaj.“

„A nebojíš se o svoje zdraví? Nejsem sice žádný odborník, ale takové ty věci bez vaření bývají docela zabijácké. A přitom je vaření tak jednoduché!“ řekl senior, tentokrát už bez smíchu.

„To tanec taky a přitom jsi tam stál jak poleno,“ vrátil Monato úder.

„Hej! Tak to bylo pěkně hnusný. Já nikdy netancoval,“ bránil se Zeth.

„A já nevařil,“ zasmál se Monato.

„Dobře, dobře, už mlčím. I když stejně by ses měl zkusit naučit alespoň něco málo z vaření naučit,“ pokusil se ještě o radu Zeth.

„Až se ty naučíš tančit,“ nenechal se vyvést z míry Monato. Očekával nějaké další popíchnutí že strany svého seniora, ale žádné nepřišlo. Po pár krocích si uvědomil, že neslyší ani Zethovy kroky a otočil se.

Zeth stál a s úžasem zíral na nádherně osvětlený malý chrám. Monato netušil, co ho to napadlo, ale vytáhl z kapsy telefon a Zetha si vyfotil. Teprve pak k němu vykročil.