Studenti prvních ročníků si postupně zvykli na univerzitní život a škola konečně vypadala jako místo plné inteligentní mládeže a ne jako zoo. Profesoři byli na hektické začátky školního roku zvyklí, ale seniorům nějaký čas trvalo, než si našli ten správný způsob na zkrocení divé zvěře v podobě šedesáti dvacetiletých studentů.
Teď, po dlouhých třech měsících trápení se s hodinami přípravného kurzu, si mohl Zeth oddechnout. Studenti chodili včas, plnili své úkoly a přestali mít hloupé nápady a ještě hloupější otázky. Taky se nevyhýbali ve svém volnu seniorům a konečně se mezi nimi začalo tvořit určité pouto ve které Zeth doufal.
Až na Monata. S Honestou často obědvali u jejich stolu, ale pořád si udržoval určitý odstup. Jenomže se to týkalo pouze Zetha, s ostatními seniory se Monato bavil bez problému, jen jemu se vyhýbal a odpovídal mu s nechutí. Zeth neměl ani ponětí, co proti němu Monato má, ale nedalo mu to spát.
Nejen jeho chování ho trápilo. Všiml si, že Monato i v největším horku nosí mikinu, každou chvíli má obvázané zápěstí a je čím dál bledší. Často míval tmavé kruhy pod očima od nedostatku spánku, ale stále ve všech předmětech exceloval. Nepřipadal Zethovi jako někdo, kdo cíleně ponocuje, ovšem dokud si ho Monato nepřipustí alespoň o kousek blíž k tělu, nemá šanci zjistit, co se s ním děje. Ač si to nerad přiznával, měl o mladíka obavy.
Kráčel s krabicí plnou hraček k Centru pro opuštěné děti. Přestože bylo brzké ráno, slunce již pálilo a Zeth už byl úplně zpocený. Zahnul za roh a zůstal šokovaně stát.
Před centrem pomáhal s přenášením krabic Monato s černou mikinou zapnutou až těsně ke krku. Paní Soi, ředitelka centra se s Monatem bavila jako se starým známým a z jejich rozhovoru Zeth pochopil, že se zřejmě opravdu dlouho znají.
„Nedávno jsem potkala Hony. Vyrostla z ní krásná, mladá žena,“ usmívala se něžně paní Soi. Monato zvedl další krabici a zasmál se: „To ano. Dokonce už má i nápadníka!“
„Opravdu? A jaký je? No tak, povídej, Monato!“
„Nevíme kdo to je, teto, ale každý den nechává Hony ve skříňce kytku. Všechny si je schovává na památku,“ odpověděl paní Soi se smíchem Monato.
„A co ty?“ vyptávala se ředitelka dál.
„Já? Nic.“
Paní Soi si povzdechla a vzala další krabici, přičemž pokračovala v rozhovoru: „Pamatuji si naprosto jasně ten den, kdy ses tady poprvé objevil. Pršelo, pamatuješ? A ty jsi byl tak tvrdohlavý, že jsi odmítl odejít, dokud jsme tě nevzaly k Honestě. Ta tvrdohlavost ti zůstala. Jenomže není dobré být sám, Monato. Možná bys měl přestat být tak paličatý a žít jako ostatní v tvém věku.“
Monato se zastavil a s mírným úsměvem se otočil na ředitelku centra: „A jaký smysl má být s někým? Když toho člověka ztratíte, zradí vás nebo to jen nevyjde, zbytečně investujete čas a sami sebe. Dáte do toho vše a pak zůstane jen bolest. To k životu nepotřebuju, teto.“
Zethovi přeběhl mráz po zádech, když to uslyšel. Bylo to příliš reálné a upřímné. Jenomže paní Soi se nehodlala vzdát: „Zůstávají vzpomínky. Ty dobré převažují nad zlými a je to to nejdůležitější, co si můžeš ze vztahu odnést a nikdo ti to nikdy nesebere. O tomhle je život, Monato.“
Mladík položil krabici, kterou do té chvíle svíral a promluvil pevným hlasem: „Někdy může jedna špatná vzpomínka přebít všechny ty dobré. No tak, teto! Jsem sám spokojený a nic mi nechybí!“
„Opravdu?“ zeptala se ředitelka, „Viděl jsi se v zrcadle? Od doby co bydlíš sám vypadáš čím dál hůře! Kdo se o tebe postará, až ti bude zle? Kdo ti pomůže, až se nebudeš moct postavit? Honesta už má svůj život, tak kdo tu pro tebe bude?“
Na chvíli se zdálo, že se Monata její slova dotkla, ale vzápětí se mladík zářivě usmál a všechna její slova odfoukl jako prach.
„Teď je teď a co bude, to prostě bude. O tom je život. Jsem smířený se vším, co se může stát. Všechno je lepší, než bolest, která by přišla, kdybych ztratil člověka, kterého bych miloval.“
Zeth nechtěl nic dalšího slyšet. Už tak si toho vyslechl více než mu bylo milé. Pevně sevřel krabici a se sebevědomým úsměvem vykročil.
„Dobré ráno, paní Soi!“
ČTEŠ
Koloběh života
FantasíaReinkarnace jako trest? A ještě na cizí planetě? Přesně tak. Monato už ani neví, kolikátý život prožívá, ale je na Belece již více než tisíc let. Viděl a zažil snad všechno, proto ho už nemůže nic překvapit. To si aspoň myslel, když mířil první škol...
