Map Of The Soul

~30~

„A teď to pro nás znamená co? Myslím tím sebe a Gálii. Bude nějaká změna, když je teď jakoby krotší?" optala jsem se, jelikož by mě zajímalo, jestli to vše tímto končí a budeme moct odjet domů, nebo černovlásek ještě něco zamýšlí.

Z Gáliina výběhu jsme se přestěhovali k jezeru, kde jsme jen tak seděli na trávě a nehledě na horký den, se vystavovali slunci. Taehyung byl  značně unavený po boji s klisnou a hlavně špinavý jako prase od hlíny a prachu. Kapky potu mu stékaly z čela po černých vlasech, spáncích a tváři dolů, pokaždé dopadly na jeho triko, kde se vsákly a dělaly tím tak mokrý flek v okolí hrudi.

„Jestli si myslíš, že po tomhle si budete moct klidně odjet domů, tak ne. Tímhle to ještě ani zdaleka nekončí. Si piš, že bude změna. Noci se pro tebe nemění, jen se trochu posuneš. Dovnitř ohrady," promluvil znaveným hlasem a rukou si setřel další sjíždějící kapičku potu a utřel ji do džínových kraťasů.

„Do ohrady? Jakože přímo k ní? Co když mi něco udělá? Seš si jistej, že to proběhne bez problémů?" řekla jsem poněkud vystrašeně, jelikož jsem si nedokázala představit, že bych se měla s kobylou octnout sama v jednom prostoru a až tak nablízku. Špetka nejistoty ve mně přeci jen byla. Taehyung zkoukl můj vyjukaný obličej a pravil.

„Neudělá ti nic. Teď už ne," vydechl a pokračoval. "Jen budeš sedět ve tmě, s ní, jak si byla doposud zvyklá. Akorát až k tobě přijde.... a ona přijde, i když třeba ne hned, tak nesmíš nic říkat, ani se jí dotýkat. Jen budeš opět v tichosti sedět. Nic víc. Ještě ti to večer připomenu, tak neměj obavy," osvětlil mi skutečnost, která teprve přijde. Nebudu lhát, že ve mně byla malá dušička. Nemám se bát? To asi úplně nepůjde.

„Sdílet ticho.... nic víc?" špitla jsem nejistě.

„Ticho přeci léčí, to už bys mohla vědět," promluvil tiše, zadíval se na modrou vyjasněnou oblohu a zavřel oči, přičemž se u toho lehce usmíval.

Jo, ticho léčí, svatá pravda. Jenže tohle  "ticho" bude krapet odstrašující.

Prohlížela jsem si jeho klidnou tvář a zasnila se. Nad jeho slovy a činy. Už o něm nemám pochyby, jako na začátku. Věřím v jeho zázračné uzdravování a důvěřuju mu víc, jako člověku, který umí dodržet své slovo. Obdivuju ten jeho vnitřní klid, a jak umí být nad věcí. Já jsem spíš zmatkař a kolikrát reaguju unáhleně dřív, než přemýšlím. Pak mě to mrzí a často toho lituju. Ale díky němu a kvůli němu, se snažím ovládat a nejdříve nad věcmi přemýšlet a až pak jednat. Ne vždy se ale zadaří.

Na svých rtech jsem vyloudila také úsměv a poté se zahleděla na jezero.

Sluneční třpyt se odrážel na hladině a teplý větřík na něm dělal malé drobné vlnky. Kolem šla vidět vysoká skaliska hor, na nichž bylo spousta zeleného porostu a nekončících listnatých a jehličnatých lesů. Bylo mi vážně tak moc krásně. Tady na tomto místě, učiněný ráj na zemi. Jen samá čistá netknutá příroda, bez žádného městského smogu a ruchu dopravních prostředků. Jen to ticho, za občasného vyrušení zvuků zvířat, kteří sdílejí stejný prostor.

Okolní příroda udělala hodně, jelikož jsem se zcela uvolnila, nadechla, vydechla a taktéž zavřela oči, oddávajíc se záři slunce a nastavujíc mu tak svou tvář. Rukama jsem se vzepřela vzadu za svými zády, abych tak udržela tělo v mírném záklonu, ale nepřepadla.

A takto se rozhodla relaxovat.

Zpěv ptactva a bzučení hmyzu, kteří prolétávali kolem, vůně trávy a květin, šplouchání vody a teplo ze slunce mě dokonale odvedlo od všech myšlenek.