Map Of The Soul

~27~

,,Mám tě," vydechl Taehyung. ,,Já se tě přišel zeptat, jestli si nevyjedem na koních a ty mi takhle spadneš do náruče, ts ts ts," prohlásil a lehce se uchechtl.

Mně však do smíchu nebylo a nebyla jsem schopna ani slova. Jednou rukou jsem se křečovitě držela kolem jeho krku, přičemž druhá spočívala na jeho hrudi a drtila mu tím tak tričko, které jsem pevně svírala.

Takový volný pád ze žebříku z více jak dvou metrů, žádná sranda a to se výšek nebojím. Jen jsem se pořádně vylekala, taky nestojím o žádnou zlomeninu, tím bych ničemu ani nikomu nepomohla.

Musela jsem mít hrozný výraz v obličeji, taky mi splašeně tlouklo srdce a měla zrychlený dech, jelikož jsem byla vážně vyděšená.

,,Jsi v pořádku?" optal se znovu. Vážně a starostlivě.

,,Promiň, teď už asi jo. Věř mi, že můj záměr to nebyl, se na tebe takhle pověsit," vydechla jsem po chvíli s úlevou, téměř se slzami v očích.

I přesto jsem se snažila o úsměv, ale vzešel z toho spíš škleb. Neskutečně se mi však ulevilo a byla ráda, že to takhle dopadlo. Jak je možný, že se vždy objeví, když padám a zachrání mě. Připadám si před ním tak dokonale trapně a neschopně.

,,Jen aby. Nemusíš se omlouvat, nestěžuju si," pronesl důvtipně.

,,To bys klidně mohl, pro tebe to asi moc pohodlný není. Dneska to ale nepůjde, mám ještě nějakou práci. Kdy si vůbec přijel? Jin na tebe čekal," uvědomila jsem si, že mu stále drtím jeho bílé triko a povolila stisk. Měl ho trochu zmačkané a tak jsem se ho snažila uhladit. Neuvědomila jsem si však, že ho tím taky hladím a jistě mu to musí vadit, jelikož se na mě mračil. ,,Promiň," špitla jsem, načež se Taehyung nadechl a pak pravil.

,,Přijel jsem před chvílí. Jaký práce? Já tě o nic nežádal," řekl klidně, ale zmateně. Přemýšlel s mírně pootevřenou pusou a lehce se u toho znovu mračil, přičemž krčil svým hustým černým obočím.

,,Jin mě požádal, jestli bych mu dnes nepomohla načesat pár jablek a sklidit mrkev s cibulí ze záhonku. Sám toho má moc a nestíhal by," vyklopila jsem to, co jsme si říkali s Jinem při společném obědě. Samotný oběd jsem, ale nevím proč, nezmínila.

,,Aha~ Mrkvičko. A mě ten pacholek nic neřekl. No hned si to s ním vyřídím," řekl bojovně s upřeným pohledem a jiskřičkami v očích.

Ty jeho tmavě hnědé duhovky mě však donutili studem sklopit hlavu. Navíc jsem si z dost velké blízkosti mohla prohlédnout jeho pihu na jedné straně špičky nosu, na levém kraji spodního rtu, ale rovněž další, nově objevenou, na spodním víčku jeho pravého oka. To, jak se na mě intenzivně díval, bylo pro mě těžké mu pohled oplácet. Jednoznačně to souvisí i s jeho povoláním, kdy takto promlouvá ke Gálii, aby ji uklidnil. Na mě to má však nejen tyto, ale ještě jiné účinky.

,,Hmm, už mě ale můžeš pustit," připomněla jsem se, poněvadž mě stále držel v náručí a na důkaz lehce zamávala špičkami špinavých zablácených bot. I když jsem se cítila už líp a navíc se zcela uklidnila, jeho však už musejí určitě bolet ruce.

,,Už si klidnější?" černovlásek si mě dál zaujatě prohlížel, hlavně můj obličej a uculoval se u toho.

,,Už jo. Navíc, přece mě takhle nebudeš držet celý den," potvrdila jsem a povzdychla si.

,,No.... ty ale vypadáš," zasmál se nakonec, pouštějíc mě nohama na zem a přidržujíc kolem zad. Pustila jsem se jeho krku a trochu od něj poodstoupila.