To ráno byl šílený zmatek, alespoň v mé hlavě. Ze všech příprav se mi doslova točila. Všichni jsme vstávali o dobré dvě hodiny dřív, než normálně, abychom v klidu vše stihli nachystat a brzo mohli vyjet, poněvadž cesta bude pěkně dlouhá.
Museli jsme být na místě o dva dny dříve, než začne samotná soutěž, aby si kobylka zvykla na prostředí a seznámila se se všemi překážkami, neboť hůře snáší změny a déle ji trvá, než si navykne. Do města Hongcheon, kde se odehrávají tak důležité závody koní v parkuru, které hostí i zahraniční závodníky. Je vzdálené 300 Km od Busanu a cesta nám bude trvat bezmála 4 hodiny a to do toho nepočítám případnou přestávku.
Jako nemusela bych tam být zrovna já, ale tak dlouho jsem škemrala a otravovala, že bych moc ráda byla u této soutěže, ještě nikdy jsem u žádné nebyla, kde bude Gálie bojovat o titul, až mě Hoseok protlačil a přimluvil se u pana Jeona. Jako trenér tam být musí, aby případně ještě doladil pár detailů a mohl Jiminovi poradit. Zbytek už je pak na jezdci samotném a převážně taky na koni.
S Jane jsme se v rychlosti nasnídali, převlékli a pádili ven, abychom mohli pomoct, co bylo ještě potřeba.
Auto hnědé barvy, značky Hyundai už bylo přistavené u stájí a k němu byl připojen bílý vozík pro přepravu koní. Podlaha vnitřku vozíku byla vystlána pilinami a slámou, pro lepší pohodlí klisny.
Sedlo a ostatní výstroj jsme uložili do prostorného kufru auta. Zrovna tak tam skončili i naše batohy s osobními věcmi, jako nějaké náhradní oblečení a drogerie na těch pár dní, které tam strávíme. Ubytování máme zajištěné a zaplacené v nedalekém statku, kde se samozřejmě postarají i o koně.
Teď už zbývalo jen přesvědčit Gálii, aby v poklidu nastoupila do přívěsu, bez jakékoli vzdorovitosti. Ostatně nebude to její poprvé, co se takhle poveze na závody.
Tmavě hnědá kobylka s jasně bílým pruhem na hlavě, táhnoucí se až k nozdrám a bílými podkolenkami na nohách byla stále ještě ve svém boxu a momentálně neměla o ničem ani ponětí, co se děje. I když to bylo možná jen mé pouhé zdání, poněvadž zvířata jsou velmi empatická a dokáží vycítit, že je něco jinak, než normálně bývá a na co jsou zvyklá.
To mi potvrdilo její neustálé chození po boxu sem a tam, jako kdyby to opravdu tušila.
Přišel i pan Jeon, aby nám ještě před cestou připomněl nějaké instrukce k ubytování a též přinesl plno papírů, které jsou nedílnou součástí k účasti závodu, a budeme je muset předložit u pořadatele. Bez nich by nás nevpustili mezi soutěžící.
Ten mimochodem s námi v autě nebude. Přijede do Hongcheonu až v den soutěže, neboť má ještě nějakou jinou práci, kterou musí neodkladně vyřešit, ale jako majitel koně tam samozřejmě chce být. Na ten den si udělá čas, aby mohl dodat potřebný klid a plnou podporu jezdci a jeho koni.
Jimin dal Gálii chrániče na všechny nohy pro větší bezpečí, aby si je při jízdě neporanila a na její záda jsme pak s Jane dali velkou nepromokavou deku tmavě modré barvy, kterou jsme uvázali k její hrudi, kolem beder a za ocas, aby jí nespadla dolů, nebo se nějak nepohnula. Ještě jí nasadili červenou ohlávku, na kterou jsme připnuli karabinou vodítko téže barvy.
Kobylku jsem odváděla ze stáje hrdě já. Hladila jsem ji přitom rukou po krku, občas ji po něm i poplácala a šeptala uklidňující slova.
Nakonec jsem vodítko s klisnou stejně předala Jiminovi, který má přeci jen víc zkušeností s odvedením koně do přepravního vozíku.
Z bezpečné vzdálenosti jsem pozorovala, jak napoprvé Gálie zastavila a odmítla jít dovnitř. Musel s ní udělat jedno malé kolečko okolo nás, a pak na druhý pokus kobylka poslušně zašla do boxu, už bez dalších jiných obtíží. Jezdec za ní zavřel dvířka a rozešel se směrem k Hoseokovi.
ČTEŠ
Map Of The Soul
Fiksi PenggemarCaroline pracuje jako fyzioterapeutka koní v mezinárodně známých stájí v Busanu, které vlastní rodina Jeon. Po jedné nešťastné události se ocitne na neznámém místě, které by mělo být novým začátkem znovu nalezení tolik potřebné důvěry mezi ní a oblí...