Map Of The Soul

~45~

„Blbeček jeden. Co si vůbec o sobě myslí?!" povídala jsem si sama pro sebe už po několikáté ostrá slova mířená na bruneta a sledovala Gálii, jak pobíhá v ohradě, o kterou jsem byla opřená. Už je to nějaká doba, co jsem vyběhla jen tak bez ničeho ven. Jen tak v krátkém tričku a kraťasech, a už mi začínala být celkem zima, jelikož se mezitím ochladilo a lehce setmělo. Jenže jsem se zpátky pro oblečení a deku nechtěla vracet. Nechtěla jsem znovu čelit Jungkookovi a dohadovat se o ničem, ze strachu i z principu. Naštěstí mě nezačal hledat a zůstal v chatce, ovšem tuším, že náš rozhovor úplně neskončil a ještě bude mít nějakou dohru.

Všimla jsem si, že se rozsvítilo světlo na zápraží srubu a po chvíli se taky otevřeli vchodové dveře, ze kterých vyšel černovlásek a namířil si to směrem ke mně.

Upřímně mi bylo najednou úzko, jelikož jsem nevěděla, jak se mám teď zachovat. Cítila jsem se vůči němu provinile, ale zároveň taky vděčně. Provinile skrz polibek, který se mezi námi stal před pár dny, o němž jsme ještě nějak neměly čas probrat, nebo spíš já neměla sílu díky nemoci. Probrat ne polibek, který prostě vyplynul ze situace, ale hlavně pocity a city, které k Taehyungovi už nějakou chvíli chovám. A vděčně, že mě dostal nevědomky ze spárů Jungkooka, jelikož kdyby nepřišel, bůh ví, co by se odehrálo. Jedno si ale musím přiznat, ještě jsem se přes bruneta asi úplně nepřenesla. Jinak si své chování neumím představit. Jen kdyby za mnou furt nedolejzal, všechno by bylo jednoduší.

„Tak už si přišla? Nejsi náhodou nějak na lehko?" promluvil nespokojeně Taehyung, když ke mně došel a zatvářil se dost skepticky s očima navrch hlavy.

„Jo, taky už jsem tady nějakou dobu. To bylo ještě docela obstojný teplo," odvětila jsem lehce nervózně při pohledu do jeho očí a sevřela pevně rty k sobě. Úplně mi vyschlo v ústech.

„Tak se dojdi obléknout, počkám tu na tebe. Co návštěva?" vyslovil rázněji, než bych očekávala. Ovšem tou otázkou, jakoby bodnul do vosího hnízda a mě tím přímo do srdce.

„No právě... návštěva. Tae, já jsem ho vážně nezvala, věř mi," vyslovila jsem provinile, jelikož jsem opravdu o jeho příjezdu nic nevěděla. „Jen, to raději budu mrznout, než abych tam musela jít pro oblečení," pronesla jsem nadneseně, jelikož je léto, žádná zima a mrznout rozhodně nebude. I přesto tu teplota dokáže hezky klesnout, díky blízkému jezeru a horskému prostředí. Ovšem, tím jsem dala na vědomí, že mě momentálně do chatky ani náhodou nedostane. Černovlásek se však pousmál, přičemž jeho výraz v obličeji změkl. Rázem vypadal mileji a spokojeněji.

„Věřím, že jsi ho nezvala a chápu... tak tu počkej na mě, něco ti přinesu. Nebudeš tu takhle na lehko přes celou noc," řekl neočekávaně s pochopením a nabídl se, že mi sám něco přinese. Myslela jsem, že bude na mě naštvaný, na což by měl plné právo.

Otevřela jsem trochu pusu v úžasu a vykulila na něj oči. Mé myšlenky se rozběhly na plné obrátky, díky nimž jsem byla pár vteřin mimo realitu. Za prvé mě dostal tím, že je na mě tak stále milý a pozorný, i přesto, že je to mezi námi nedořešené.

A za druhé, jsem se vyděsila, že půjde do chatky a tam se sám střetne s Jungkookem. Už několikrát jsem měla tu čest, vidět jejich ne příliš milé pohledy, které na sebe házeli. Ostatně Taemu jsem se svěřila se svým trápením ohledně Jungkooka a vybrečela před ním potok slz. Měl by důvod, ho nemít rád, ovšem jen díky mě, protože jemu nic neudělal, krom hlasité motorky, která plaší zvěř. Třeba by to mohlo vyústit i v něco víc, třeba k nějaké strkanici, nebo nedej bože rvačce, což bych si ani v nejmenším nepřála. Anebo opět přeháním a zbytečně si vytvářím černé scénáře, protože by jisto jistě ani jeden tohle neudělal, jelikož jim nic za to nestojí.