Map Of The Soul

~32~

Slunce již dávno zapadlo za kopce hor a nahradila ho tmavě modrá obloha s kulatým měsícem, spolu se spoustou zářivých hvězd. Možná bych dokonce i řekla, že je dnes měsíc v úplňku.

Kráčela jsem po známé travnaté cestičce, která vedla k jezeru a taky k ohradě, kde už na mě čekala Gálie. Na cestu jsem si svítila půjčenou malou baterkou, jinak bych neviděla téměř nic a určitě by se mi podařilo o něco zakopnout, spadnout a namlít si hubu. Mobil jsem se sebou mít nemohla, to aby nerušil, až budu sdílet stejný prostor s klisnou a nevylekalo ji nějaké pípnutí. Ovšem i světlo, které by vycházelo z displeje, by mohlo narušit Gáliino chování a tak jsem pro jistotu ani nezkoušela nic namítat.

Už zase jsem šla jak na popravu, alespoň tak mi to připadalo. Přesně jako první den, kdy jsem tohle noční dobrodružství musela podstoupit. V tu dobu, před dvěma týdny, jsem ale nevěděla, do čeho jdu, co všechno mě tu čeká a co musím podstoupit společně s Gálií, avšak neměnila bych, jelikož už vím, že to mělo nějaký smysl. I přesto, že znám, jak bude noc probíhat, tak je zvláštní, jak mě pohlcuje strach. Neměla bych mít důvod bát se víc, když se chování klisny díky Taemu změnilo k lepšímu. Avšak změna se odehrála právě dnes, kdy se mu ji podařilo zkrotit. Teprve pár hodin, kdy jsem neměla možnost si její krotkost vyzkoušet na vlastní kůži, jelikož mě k ní Taehyung ještě nepustil.

Zahlédla jsem ve tmě vysokou siluetu člověka, která se opírala o dřevěné hrazení ohrady a okamžitě v ní poznala černovláska. Však jsme byli taky domluvení, že se zde sejdeme.

Po večeři jsem si totiž zaběhla do své chatky, abych se ještě tepleji přioblékla. Teplá mikina s kapucí a deka byli tou správnou volbou.

Došla jsem až k němu a zůstala stát. Rozrušeně a nejistě jsem vydechla, očekávajíc nezbytné a neodkladné instrukce. Jimiž mě jistě zavalí, jelikož to bude dnes poprvé, co budu nocovat uvnitř výběhu.

„Posvítila ti baterka dobře, na cestu?" začal Taehyung s konverzací a optal se hlubokým hlasem.

„Jo, na to, jak je malá, tak svítí dostatečně. Děkuju," byla jsem vděčná, že mi ji zapůjčil.

Ani nevím, jak na to přišla řeč. No, v podstatě hned po večeři, jak jsme vyšli ven a já začala bědovat nad tmou a jak se určitě někde přerazím. Ostatně mohla jsem si o ni říct podstatně dřív, nechodit tak po tmě a nespoléhat se jen na měsíční svit, nebo kousek světla z verandy velkého srubu, ve kterém Taehyung s Jinem bydlí. Černovlásek mi nabídl malou černou baterku a já ani na moment nezaváhala. Jen s ní nesmím svítit přímo v ohradě.

„Mohla sis o ní říct dřív. Nenapadlo mě, že žádnou nemáš," podotkl a významně se na mě podíval.

„No, jedna z dalších věcí, se kterými jsem nepočítala, že budu potřebovat," odpověděla jsem rozpačitě, načež se černovlásek mírně pousmál.

„Připravená?" optal se vlídně a rovnou přešel k věci, aniž by to nějak prodlužoval.

„Ani moc ne," vydechla jsem nervózně. Všiml si mého, ne moc jistého rozpoložení, usmál se a pravil.

„Tak já půjdu první. Pak ti ukážu a ty přijdeš za mnou. Souhlasíš?" nabídl a dál se na mě upřeně díval.

„Dobře," povzdychla jsem si odevzdaně a pevněji sevřela deku v rukách. Stejně mě to nemine, nemělo by smysl odkládat nevyhnutelný.

„Nebuď tak vystrašená. Všechno bude v pořádku, nemáš se čeho bát," snažil se mě uklidnit a povzbudit. Avšak prozatím mi jeho slova moc nepomáhala.