Map Of The Soul

~48~

„Děkuju ti moc za záchranu," špitla jsem a s povzdychem se letmo podívala na černovláska.

Stáli jsme právě v koupelně velkého srubu, byla jsem v mírném předklonu a vlhkým kapesníčkem ošetřovala Taeho zakrvácené kloubky na pravé ruce.

Měla bych mu být vděčná, a taky jsem. Nemusel se do toho vůbec míchat. Mohla jsem mu být úplně ukradená, a on teď nemusel trpět. Nebudu si hrát na hrdinku, že jsem jeho pomoc nepotřebovala. Naopak jsem uvítala, že Jungkooka ode mě odtrhnul, jelikož s mou silou žádná sláva, oproti brunetovi.

„To byla maličkost, Mrkvičko," odvětil a sykl pokaždé, jakmile jsem přejela po jeho zranění. Snažila jsem se dotýkat jemně a tolik netlačit, ale tu zaschlou krev jsem potřebovala nějak odstranit. Nechtěla jsem ho vidět trpět, ne když na tom mám svůj podíl, vyčítala jsem si.

„Bolí to moc?" optala jsem se vystrašeně s pocitem viny a navázala s ním oční kontakt.

„Ani ne, to bude dobrý. Hlavně se neobviňuj. Udělal bych to klidně znovu," odpověděl klidně s mírným úsměvem na rtech. Jeho poslední věta mě donutila zalapat po dechu.

Na chvilku jsem zastavila svůj pohyb ruky a jen se dívala se do jeho upřímných očí. Jejich tmavě hnědá barva na mě působila uklidňujícím dojmem, přestože mě zároveň dokázala uvést do rozpaků. Vypadaly hořce a tak sladce zároveň, jako hořkosladká čokoláda. Přesto mě ta slova zahřála na srdci, které se rychleji roztlouklo, a trochu se nahrnula červeň do mých tváří. Sklopila jsem hlavu s lehkým úsměvem a dál se věnovala ošetřování jeho ruky.

„Máš led? Potřeboval bys to zaledovat, trochu ti ty kloubky otekly," zeptala jsem se po chvíli zamyšleně a hleděla na jeho zkřivený obličej bolestí, když jsem opět přejela po sedřené kůži.

„Nepotřebuju led, mám lepší terapii," vydechl a mrkl na mě. „Čokoládu sice nemám, ale sladký to je taky. No, a třeba by to i tobě zvedlo náladu, hm," po vyřčení svých slov a zhlédnutí mého překvapeného obličeje, opustil koupelnu, a tak jsem ho po chvíli zmateně následovala.

Zastavila jsem v obýváku, a jelikož jsem Taeho nikde neviděla, tak jsem se porozhlédla kolem. Velký krb, dosud nevyužitý, poněvadž bylo stále léto a kolem něho na zděné poličce několik svícnů s různě barevnými svíčkami. Na zdech plno obrazů s koňmi a krajinou, velký a pohodlný hnědý gauč s konferenčním stolkem a pod ním ležící světle šedý kobereček s vysokým chlupem. A co víc, vedle schodiště, které vedlo do dalšího patra, se vyjímala prosklená knihovnička se spoustou knih. Nahoře jsem ještě nebyla, ale určitě tam s Jinem budou mít jen své vlastní ložnice, nic víc a ty vidět nepotřebuju. Ostatně celý dům je tak velký a prostorný, že bych ani za boha tady nechtěla uklízet a utírat prach. Divím se, jak to dva muži mohou tak zvládat, jelikož je tu čisto a uklizeno.

Poté, co mě Taehyung doslova odvlekl za ruku k sobě, jsem o brunetovi takřka nevěděla. Musel být taky zraněný a o to víc mě sžíral pocit viny, i když by na jednu stranu nemusel. Mohl si za to sám, a kdyby mě poslechnul a nechal mě být, tak by se Tae do toho určitě nepletl a nikomu by se nic nestalo. Přesto mě zajímalo, jak na tom brunet je. I když mě navzdory mému odmítání silně držel a zmocnil se mých rtů násilím, tak mám o něj starost. Nebo bych alespoň přinejmenším chtěla vědět, že je v pořádku.

„Už jsem tady, promiň, že mi to tak dlouho trvalo. Jin je zase přemístil do vedlejší skříňky, tak jsem musel chvilku hledat," promluvil najednou za mými zády Taehyung. Otočila jsem se a spatřila, jak stojí u závěsu, který odděloval obývák s kuchyní. Jeho oči zářily, jak malé lampionky, na rtech mu hrál pro něj typický hranatý úsměv. Obě ruce však schovával za zády.