Map Of The Soul

~36~

„Dobré ráno," pozdravila jsem rozpačitě černovláska, kterého jsem našla v kuchyni velkého srubu, jak připravuje snídani.

Ten sebou trochu trhnul a otočil se mým směrem. Měl legračně rozcuchané vlasy do všech stran, jako kdyby teprve právě vstal z postele, ač tomu tak očividně nebylo. Pyžamo už na sobě neměl, jen byl nejspíš moc líný si vlasy upravit.

„Dobré ráno i tobě," odvětil zvesela. „Jaká byla noc s Gálií, vyspala ses aspoň trochu? Přiblížila se k tobě?" vyptával se okamžitě se zájmem, přičemž dál chystal nerušeně čaj. Jak jinak, než ve světle šedých teplákách a bílém triku, jako včera.

„Klidná a jo, celkem jsem se vyspala," odvětila jsem už klidněji, došla k němu blíž a zády se opřela o kuchyňskou linku. Nějak si na to noční spaní venku začínám zvykat. Ještě, že je léto, nedovedu si představit spát venku v zimě. I když přes noc tu taky pěkně klesá teplota. „Jako přiblížila a nepřiblížila. V jednu chvíli jsem měla pocit, že půjde ještě blíž, ale neudělala to. Nebo možná jo, jen to mohlo být v době, kdy jsem zrovna spala," dodala jsem smutně a mykla rameny.

Taehyung dolil čaj do dvou modrobílých hrnečků, které už před tím vytáhl z horní skříňky a podíval se s úsměvem na mě.

„Je to jen otázka času, kdy se tak stane. Myslím tím v dohledný době, během několika dnů," řekl povzbudivě a sebejistě. Jako kdyby si tím vším byl stoprocentně jistý.

„A seš si tím jistej?" vyhrkla jsem váhavě. „Co když to budou ne dny, ale týdny?" dodala jsem další ze svých obav. Měsíce jsem raději nezmiňovala, jelikož už tak mi to přišlo děsně dlouhý.

„Zase pochybuješ a nevěříš mi? I kdyby to měli být týdny, což nepředpokládám, tak se to podaří," řekl rázně. Stál sebejistě vedle mě a zpříma mi hleděl do očí. Jeho pohled však zjihl, když viděl, jak se tvářím. Dokonce jsem si všimla, jak pozvedl mým směrem ruku, ale hned ji dal zpátky podél těla.

Cítila jsem se provinile. Měl dojem, že mu opět nevěřím, ale tak to vůbec není. Také jsem se cítila dotčeně, že mě podezírá z nedůvěry. Měla jsem omluvný výraz v obličeji, který se zároveň střídal s lehce naštvaným. Opravdu se nechci s ním dohadovat, jestli mu věřím nebo ne. Tohle už si myslím, máme dávno za sebou, nebo přinejmenším hlavně já.

„Promiň, samozřejmě, že ti věřím, nepochybuju o tobě, vážně ne. Jen se mě taky snaž pochopit. Už je to dlouho, co jsem se v noci pořádně vyspala v normální posteli. Vlastně to jsou už dva týdny, co jsem mimo svůj dosavadní život a žiju jak poustevník. Nic se mi nedaří a všechno se mi hroutí před očima. Vážně se ti omlouvám, ale už je toho na mě trochu moc, tak se mi nediv, když občas vyhrknu takovou otázku," vyplivla jsem nešťastně téměř na jeden nádech.

Obočí jsem měla při tom lehce směrem vzhůru, ale přímý pohled do jeho očí jsem neztrácela, to aby si byl mnou jistý, že to, co říkám, myslím vážně. Ruce jsem měla spojené u břicha a mírně svěšená ramena.

Černovlásek se zhluboka nadechnul, uhnul očima a po chvíli přemýšlení pravil.

„Ty mi promiň. Já si vůbec neuvědomil, jak to můžeš cítit a brát a že to může být pro tebe tak těžký," šeptnul a bylo vidět, jak moc ho to mrzí. A tím, jak jsme si včera povídali, mu mé chování dávalo více smysl.

Přistoupil ke mně a nečekaně mě objal, pokládajíc své ruce kolem mého trupu a tisknouc mě tak více k sobě. Nejdříve jsem byla překvapená a jen tam tak stála, ale po chvilce jsem mu objetí opětovala a obmotala ruce kolem jeho krku, kde jsem svůj stisk také zesílila. Úlevně vydechla, že už se na mě nezlobí a položila si hlavu na jeho rameno. Nevím, jak ho mám jinak přesvědčit, že o jeho způsobu léčení, už nepochybuju.