Map Of The Soul

~42~

V mezičase, kdy mi zrovna bylo o trochu lépe, když zabral prášek na teplotu a než se mi zase udělalo hůř, jsem přeci jen měla spoustu času, který jsem věnovala přemýšlení nad Jane a taky nad Jungkookem. Ty myšlenky se mi samy vkrádaly do hlavy a nešlo se jich jen tak zbavit. Neměla jsem nijak na výběr, než jen odevzdaně ležet na posteli a tak myšlenky chodily samy. Jednoduše jsem se v té době necítila na to, ještě něco dělat a vylézat z vyhřáté přikrývky. Jane jsem se v podstatě od té doby, co jsme se naposledy spolu bavily, neozvala a ani ona to nikterak nezkoušela. A u Jungkooka je úplně normální, když se neozývá. Za to umí dělat perfektní přepadovky.

I s protočením očí a hlubokým nádechem jsem se rozhodla, že půjdu Jungkookovi naproti. Nemělo smysl se někam schovávat a předstírat, že tu vůbec nejsem. Jen bych tohle setkání oddálila a o to víc se pak cítila trapně.

Rozpohybovala jsem své nohy a přes travnatou plochu se dostala na širokou kamenitou pěšinku, odkud jsem pokračovala dál, vstříc brunetovi, který se už mezitím více přiblížil. Šel vedle své černo stříbrné motorky, lehce shrbený, ruce měl zapřené o řídítka a snažil se ji táhnout celou svou silou.

Když si však všiml, že mu jdu naproti, tak zastavil, narovnal se a počkal, až k němu dojdu blíž. Během té chvilky jsem si ho stačila prohlédnout. Měl černé polobotky do špičky na nízkém podpatku, černé úzké džíny a černé volnější triko. Na jednom z řídítek, visela černo červená helma a na sedátku měl ledabyle odloženou černou koženou bundu.

Zastavila jsem těsně u předního kola motorky a nadechla se.

„Mohl jsi mi dát vědět, že sem přijedeš," započala jsem rozhovor otázkou, namísto pozdravu. Brunet ztěžka vydechnul, zatvářil se překvapeně a uchechtnul se.

„Čau Carterová. A co jsem ti měl jako říct?" odpověděl okamžitě. Pozdvihl jedno obočí, přičemž se hluboce nadechnul. „Že se chystám za tebou přijet a jestli si nadšená?" usmál se s pokřiveným úsměvem a pokračoval. „Nebyl jsem si tím jistej, jestli bys mě chtěla vidět, tak jsem prostě přijel," dodal na závěr.

Opřel si motorku více o tělo, jednou rukou si stále přidržoval těžký stroj a druhou si prohrábl své tmavě hnědé vlasy, které se mu lepily ke zpocenému čelu. Foukl ještě do ofiny, neboť se mu několik vlasů vrátilo zpátky do čela a poté se opět pevně chytil řídítka.

Ani sama nevím, jak bych reagovala na jeho zprávu, kde by mě informoval o jeho příjezdu. Pravděpodobně bych buď neodpověděla, nebo bych se mu tuhle návštěvu snažila rozmluvit. Tuším však, že by mě stejně neposlechl a udělal si to po svém.

„No... vidím, že jsi přijel... nebo spíš nepřijel... proč tu motorku táhneš? Dodržuješ nařízení, který jsi dostal minule, aby jsi neplašil zvířata?" optala jsem se s úsměvem a ušklíbla se. Vzpomněla jsem si, jak ho posledně Tae napomenul, aby nedělal s motorkou příliš velký hluk. V tu dobu se nezkrotná Gálie mohla klidně splašit a někoho třeba zranit.

„Ty víš moc dobře, že mi jsou všechna pravidla úplně u prdele. A už vůbec je mi u prdele nějakej kovboj, co si myslí, že tu dává rozkazy," odpověděl s notnou dávkou arogance, avšak jeho hlas byl klidný. Vydechl a opět si pročísnul své vlasy, ty se mu však okamžitě vrátili na své původní místo a opět se nalepili ke zpocenému čelu.

„Jestli míníš mluvit tímhle tónem, tak se můžeš rovnou otočit a jet zase domů, protože ten kovboj, léčí vašeho koně," napomenula jsem ho, neboť přesně ta jeho arogantnost se mi vůbec nelíbila. Hlavně, když se týkala Taehyunga, který tím posledně nic špatného nemyslel, jen dbal na bezpečnostní opatření a taky nebýt jeho, už by nejspíš byla klisna dávno utracená.