Map Of The Soul

~47~

Procházela jsem se kolem ohrad bez povšimnutí už nějakou dobu. Uběhla půl hodina, nebo snad hodina, neměla jsem nejmenší tušení. Můj mobil zůstal v chatce a žádné jiné hodinky jsem u sebe neměla. Seděla jsem na dřevěném polenu u vyhaslého ohniště a pozorovala třpyt hladiny jezera, který se lesknul díky slunci. Taktéž jsem pozorovala i Gálii, která zvesela pobíhala v ohradě.

Pociťovala jsem příjemný klid, kdy přívětivě ševelily listy stromů, které zapříčinil lehký vítr, nebo dusot klisniných kopyt, jenž byl pro mě jako uklidňující balzám na duši. Sem tam zazněl zvuk šplouchající vody, který způsobila nějaká ryba, nebo plující kačena.

I přes to, jak mi tu bylo dobře, jsem se rozhodla zvednout a pokračovat v chůzi. Zahlédla jsem z větší vzdálenosti Taeho, který si hověl na verandě velkého srubu na proutěné židli. Nohy od sebe doširoka rozevřené, hlavu mírně zakloněnou dozadu, zavřené oči a vystavoval se slunečním paprskům.

Náhle zvedl hlavu a zadíval se mým směrem a tak mě nenapadlo nic jiného, než mu zamávat. Gesto mi s úsměvem oplatil, ale pak se zamračil. Nereagovala jsem a kráčela dál prašnou cestičkou, jež vedla mezi dvěma ohradami. S hlavou jsem skloněnou, celá zamyšlená, a tak jsem si ani nevšimla, kdo mi jde naproti.

„Tak tady seš. Teď už mi neutečeš, zlatovlásko, a opovaž se mě ignorovat," prohlásil, a než jsem se nadála, už mě svíral oběma rukama za ramena.

„Au, Jungkooku pusť mě, to bolí!" vyjekla jsem, když mě přirazil na jednu z ohrad. Obklopil mě svým tělem a nehodlal pustit.

„Proč bych měl, co? Zkoušíš moji trpělivost, zlato?" řekl rozzlobeně s přimhouřenýma očima. Jazykem si zajel do vnitřní strany tváře, až se mu zvenčí udělala boule a já hned poznala, že je zle a že je brunet pěkně naštvaný.

„Já nezkouším vůbec nic. Spíš mi řekni ty, o co se pokoušíš," odvětila jsem přiškrceným hlasem a snažila se od něj dostat pryč. Tlačila jsem do jeho hrudi celou svou silou, avšak bez výsledku. Tentokrát se ani nehnul.

„Pokouším se o tebe, jestli sis kurva nevšimla," odsekl. Zavřel oči a promnul si prsty kořen nosu.

„Vážně? Tak to máš teda zvláštní metody," odsekla jsem taky a stále vyvíjela tlak proti jeho hrudi. Snažila jsem se z jeho sevření dostat, avšak marně. Místo toho, aby mě nechal být, udělal přesný opak. Otevřel oči, a ještě se usmál.

„Já ti ještě ukážu, jaký mám metody," šeptnul výhružně. Po jeho slovech jsem se nestačila divit. Natlačil mě ještě víc svým tělem na ohradu a nedal mi tak ani kousek prostoru k nějakému úniku. Jako kdyby byl lovec a já kořist, která je v pasti a má to už nadobro spočítané.

Rukama obejmul mé tváře, abych se ještě takto nemohla cukat, a pak mě políbil. Byl to takový hrubý polibek, kdy se snažil, abych otevřela pusu a spolupracovala. Já se ale spíš snažila uhýbat, jenže mi to bylo úplně k ničemu.

„Jung-"  Polibek.  "Kooku.."  Polibek.  "Přestaň!" křičela jsem mezi nádechy. „Co to děláš.." Polibek..  "Zbláznil ses?!" mumlala jsem pokaždé, co jsem nabrala trochu kyslíku.

Odstrkovala jsem ho a bušila do jeho hrudi pěstmi, avšak tentokrát bez účinku. Ani to s ním nehnulo a dál okupoval mé rty těmi svými. Pak mě napadlo mu prostě jednu vrazit, aby se vzpamatoval. Jungkook však vytušil, co hodlám udělat. Chytil mé ruce a silně je přidržel, abych s nimi už nemohla hýbat. Nohama jsem taktéž nemohla pohnout, v úmyslu ho nakopnout, jelikož mě jistil těmi svými.

Jestli si myslel, že by se mi snad mohlo líbit, co dělá, tak byl na velkém omylu. Nebo jestli se domníval, že mě tímhle přesvědčí, tak se šeredně zmýlil. Přece říkal, že se nebude chovat jako debil, ale teď se právě tak prezentuje. Už jsem byla zoufalá a nevěděla, jak ho odehnat. Dokonce mě napadlo ho kousnout, aby mi už dal pokoj a nechal mě být.