Map Of The Soul

~14~

Probudilo mě ranní slunce prodírající se skrze závěsy a zvenčí zaslechla různé zvuky zvířat. Pomalu jsem otevírala oči a postupně zaostřovala, hledíc tak do dřevěného stropu, ze kterého podélně vystupovaly dřevěné trámy. Až teprve po chvíli jsem si uvědomila, že to není můj pokoj v Busanu a neležím ve své posteli, ale nacházím se na ranči. Taky mi došlo, z jakého důvodu tu vlastně jsem.

Večer jsem zapadla do postele a v mžiku únavou usnula, aniž bych se snažila ještě nad něčím přemýšlet. Teď se ovšem ta tíha zodpovědnosti opět vrátila v plné síle.

Musím vstát a postarat se o Gálii. Tak zněla první věc, která mi vyvstala na mysl. Předtím bych měla ale jít do velkého srubu, poněvadž jsem tam pozvaná na snídani. Také se tam jistě dozvím víc, jaký bude postup léčby. Alespoň v to doufám, že ten kluk včera jen nekecal a skutečně ví, co má dělat.

Proto jsem vstala, rozhrnula závěsy a otevřela okno na větračku, aby do místnosti proudil čerstvý vzduch. Poté jsem přešla do koupelny, kde jsem v rychlosti vykonala ranní hygienu, přičemž jsem si učesala své blond vlasy a svázala je gumičkou do ledabylého drdolu. Z kufru jsem vyhrabala růžové spodní prádlo, dlouhé černé legíny a zelené volnější triko s nápisem na hrudi, krátkým rukávem a kulatým výstřihem.

Hodiny v kuchyni právě ukazovali něco málo po půl deváté, opravdu jsem spala dlouho. Normálně vstávám ke koním daleko dřív, samozřejmě za pomocí budíku a včera večer jsem si ho zapomněla nařídit. Očividně však za to může má vyčerpanost, ne ani tak fyzická, jako psychická. I přes změnu prostředí se mi tady kupodivu spalo dobře, vlastně i ta postel byla celkem pohodlná.

Na nohy jsem v rychlosti nasadila mé oblíbené žabky, vyšla ze dveří ven a jen je za sebou bez zamykání zavřela. Sešla jsem jeden schůdek dolů a po trávě si to namířila do velkého srubu, který je o něco níže, blíž k jezeru.

Venku už krásně hřálo slunce a po blankytně modrém nebi poletovalo několik ptáků, kteří na svou přítomnost upozorňovali hlasitým melodickým zpěvem. Opodál v ohradě zabučela černobílá kráva a rozběhla se mezi stromy, kde se páslo zbylé stádo.

Nešla jsem daleko, jen pár metrů, poněvadž jsou domky blízko u sebe a zastavila se před tím největším.

Vystoupala jsem dva schody nahoru a ocitla se na podélně dlouhé, do samotné délky srubu, dřevěné verandě, ohraničené dřevěným zábradlím, která je sice pod střechou domu, ale jinak je zcela otevřená. Při dřevěné stěně domu, mezi dveřmi a oknem, se nacházel menší kulatý stolek z ratanového podstavce a skleněného vršku s ještě dvěma ratanovými křesly po obou stranách. Na stolku stála váza s čerstvě natrhanými květinami, zřejmě z okolní přírody, neboť ten druh ani nepoznávám.

Zaklepala jsem na dveře a čekala, až mi někdo přijde otevřít. Zaslechla jsem však nejprve psí štěkání, až poté něčí kroky, přičemž se vzápětí pohnula klika a dveře se otevřely směrem dovnitř.

Spatřila jsem malého černohnědého chundelatého psíka, který vyběhl ven a neustále blafal, dorážejíc tak na mé nohy. Ovšem můj zrak taktéž padl na Taehyunga, který tu teď přede mnou stál. Černé vlasy vpředu delší, než vzadu, měl rozdělené na pěšinku, přičemž mu po stranách zčásti zakrývali oči. Oblečen do jednoduchého bílého trika, na půl zastrčeného v béžových kalhotách, načež bosýma nohama udělal krok vpřed.

,,Neboj, on tě nekousne, jen tě nezná. Yeontane, no tak, přestaň už," řekl kluk, jenž k němu z prostého důvodu nepřestávám chovat zášť. Sice jsem čekala, že to bude nejspíš on, kdo mi půjde otevřít, ale i tak mě jeho tvář překvapila.