Map Of The Soul

~35~

S uslzenýma očima jsem bez zaklepání vešla dovnitř velkého srubu, kde mě hned u vchodových dveří přivítal pisklavým štěkotem Yeontan. Když zjistil, že už mě zná, ustal se štěkáním a začal se zvesela motat kolem mých nohou.

Po chvíli se objevil i Taehyung, sjel mě nechápavým pohledem, přičemž se jeho zrak zastavil na mém obličeji, který musel být určitě načervenalý od pláče. Zatvářil se vyděšeně a už se zhluboka nadechoval, že promluví. Zřejmě měl na jazyku nějakou otázku ohledně mého rozpoložení, já mu však nedala šanci.

„Prosím tě, máš tu k pití něco ostřejšího?" promluvila jsem suverénně jako první. Rukama jsem si zepředu objímala tělo, které bylo lehce shrbené, jež zas tak sebejistě nevypadalo.

Nechtěla jsem, aby se mě vyptával, co se stalo. Nechci mu odpovídat nějakou lež a pravdu už vůbec ne. Jen jsem si přišla pro nějaké otupění mysli a ne do psychologické poradny.

Venku jsem nad tím tak nepřemýšlela, jestli jdu nevhod a v tu chvíli jsem neřešila, že jsme se před tím nepohodli. Jenže v okamžiku, kdy jsem ho spatřila, jak tu přede mnou stojí, vzpomněla jsem si a ještě víc znejistěla. Najednou jsem nevěděla, jestli to byl dobrý nápad jít zrovna sem. Možná, že jsem měla zvolit jiné řešení. Třeba se jen sama projít, nebo se zavřít do své chatky a vybrečet se tam. Ne, mě hned jako první napadl on a jeho zásoby alkoholu, aniž bych přemýšlela nad následky. Jsem tak pitomá.

„Jsi v pořádku? Co se ti stalo?" vypustil z pusy typickou otázku, které jsem se snažila vyhnout.

„Promiň, sám máš nějaké starosti a já tě nechci zahlcovat něčím dalším. Hlavně se tě to netýká. Tak máš?" připomněla jsem mu, že zrovna tak, jak se ve stáji choval ustaraně, aniž by mi řekl, co ho trápí, nebudu sdílná ani já. Byla jsem rozhodnutá okamžitě vzít zpátečku a odejít, pokud řekne, že tu nic nemá.

On mě však překvapil, jako vždy.

„Pleteš se. Týká se mě to víc, než si myslíš," pravil klidným, hlubokým hlasem a nahlas si povzdychl. Po protivném chování ani stopy. „Podívám se, ale něco se tu určitě najde. Pojď dál, ať nestojíš ve dveřích," pokynul hlavou a pozval mě dovnitř, kde se poslední dobou často nacházím.

Zavřela jsem za sebou dveře a udělala pár nejistých pomalých kroků směrem do více obytné části domu.

Černovlásek prošel rychleji kolem mě úzkou chodbičkou, následován poskakujícím malým psíkem Yeontanem.

Nezůstala jsem pozadu a následovala ho do obýváku, kam měl nakročeno.

„Jenom mi něco dej sebou a hned zase půjdu, nechci tě zdržovat," promluvila jsem tenkým hláskem a popotáhla.

Tae se mezitím zastavil u jedné skříňky, otevřel šuplík a nabídnul mi balíček papírových kapesníků. S vděkem jsem přijala a rovnou se vysmrkala.

„Nezdržuješ mě. Nechceš si spíš o tom promluvit? Nenechám tě pít samotnou. Obzvlášť, když vidím, v jakém jsi stavu," navrhnul a dál pozoroval můj obličej pronikavým pohledem.

„V jakém stavu si myslíš, že jsem," nepochopila jsem jeho narážku. Ale já dneska už nechci nikoho chápat. Nechci myslet vůbec na nic. Jediný, co chci, je úplně vypnout, nebo se z toho všeho zblázním.

„V duševně nevyrovnaném bych řekl. Tak co se ti stalo?" řekl, jak mě vidí a dál naléhal.

„Promiň, ale.... já se nechci o tom bavit, neřeš to. Jenom mi dej nějakou flašku a hned zase půjdu," špitla jsem.