Map Of The Soul

~37~

„Připravená na vyjížďku, Mrkvičko?" promluvil Taehyung hlubokým hlasem a zářivě se usmál. Očividně nadšený a natěšený ze svého překvapení, které pro mě nachystal.

Ne že bych nadšená nebyla taky, ale přeci jen, pár měsíců jsem už nejezdila. Navíc toho hnědáka neznám a on mě, tak doufám, že měl černovlásek šťastnou ruku a vybral hodného koně.

A taky... jsem byla stále paf z toho, jak skvěle Taehyung vypadá. Na obou rukou měl ještě několik náramků a na krku dva ozdobné řetízky s přívěšky. Nepobírám své myšlenkové pochody a nevyznám se v sobě samé. Proč teď? Proč si ho takto všímám až teď? Aniž bych chtěla, vkrádá se mi samovolně do hlavy i do srdce. To je ale špatně, musím se tomu ubránit stůj co stůj. Nechci, aby se opakovala ta samá chyba jako s Jungkookem, kdy jsem ztratila pevnou půdu pod nohama a zamilovaně se vznášela kdesi v oblacích. Tvrdý pád dolů velmi bolel a to pěkně dlouho.

Proč vždycky srdce chce něco jiného, než mu radí hlava.

„Proč si neřekl, pomohla bych ti. A neříkej mi Mrkvičko, nebo ti budu říkat pan Petržel," plácla jsem s úsměvem, abych zahnala myšlenky a přestala na něj opět tak zírat. Byl to chabý pokus o vtip, abych odlehčila svou mysl, a v rychlosti jsem řekla, co mě zrovna napadlo. Nedá se říct, že bych jeho nové pojmenování myslela úplně vážně. I když, kdyby mě naštval, kdo ví.

Stoupla jsem si a sešla jeden schůdek dolů. Po travnaté cestičce došla k Taemu a koním blíž a zastavila se u Cukříka, natahujíc ruku a hladíc ho po jemné, lesknoucí se srsti na čele.

„Když ti to udělá radost," zasmál se Taehyung nad svou případnou přezdívkou, ale dál se jí nezabýval. „Chtěl jsem to mít pro tebe jako překvapení do poslední chvíle. Navíc, teď už se na nic nemůžeš vymluvit," dodal a poplácal bělouše po krku.

„Ty děláš, jako kdybych se někdy vymlouvala," nakrčila jsem čelo a hned si neuvědomila, na co naráží. Miluju pohled na svět z koňského hřbetu a určitě bych se nesmyslně tomu nevyhýbala.

„Co u tý jabloně, jak si mi spadla do náruče, hm? " připomněl můj pád z výšky ze stromu vzrostlé jabloně, který skončil tak, že mě neočekávaně chytnul a tisknul v náruči. Pro mě to ale byla celkem trapná chvilka.

„To jsem měla práci, a požádal mě o ní tvůj bratránek. Žádný výmluvy," připomenula jsem taky. Však mě Jin požádal o pomoc a já chtěla vyhovět. To přeci nejsou žádné výmluvy.

„Jo, upřednostnila si práci pro Jina, přede mnou. To se mě dotklo," lehce pokýval hlavou a zúžil rty do tenké linky. Nechal vyznít svůj hlas od silnějšího po slabší a s lehkým úsměvem to zahrál jako správný herec přes city, přičemž se zároveň rukou dotkl místa, kde se nacházelo jeho srdce.

„Nepřeháněj, prosím tě," zasmála jsem se. To sotva. Určitě by až tak moc stál o mou společnost, ale dokonale to sehrál, jako pravý herec na pódiu, to musím uznat.

„Já to myslím vážně, nedělám si srandu," ohradil se však ublíženě. Na druhou stranu neztrácel milý pohled a úsměv na rtech. Těžko říct, jak to doopravdy myslel.

„Jo, vždyť já taky," odpověděla jsem ve stejném duchu a začala si raději více všímat nastrojených koní, který tu poklidně postávali a trpělivě čekali. Bůh ví, kam by tato debata vedla a já se v podstatě už přeci jen těšila, až nasednu do sedla.

Až teď jsem se pozastavila nad tím, jaké mají sedla a uzdy s otěžemi.

Oba dva koně byli osedlaní hnědým koženým westernovým sedlem s masivními širokými třmeny ze stejného materiálu a pod sedlem měli silnější různobarevnou vzorovanou deku. Hnědý kůň měl navíc upínací řemen, jenž ho volně obepínal kolem hrudníku a byl přidělaný k sedlu, aby se nepohnulo. Hnědou koženou uzdu měli nezvykle přidělanou kolem uší, která byla zdobena stříbrnými plíšky a v hubě westernové pákové kovové udidlo, na jehož konci byly přidělány pevně vypadající, hnědé kožené dělené otěže.