Map Of The Soul

~10~

Pršelo. Napříč těm letním horkým dnům, co teď panovaly, to byla příjemná změna, kterou jsem uvítala i já a to mám teplo vyloženě v oblibě. Byl to však takový ten teplý letní deštík, žádné velké ochlazení se nekonalo. Alespoň se pročistí vzduch a dodá vláhu všem potřebným rostlinám, poroste tak víc tráva, kterou budou moct koně spásat a nejen oni. Doplní se dešťová voda do našich velkých sudů, ze kterých zaléváme zdejší okrasné rostliny podél stájí a nemusíme tím tak plýtvat pitnou vodou z hadice. Jen těch několik konví se pěkně pronese, ale to mi ani v nejmenším nevadí.

Jenže to bylo opět to jediné, z čeho jsem měla radost. To ostatní šlo tak nějak do kopru. Vím, že naděje umírá poslední, ale já jsem tu svou jaksi ztratila.

Nechápu, proč některé věci nemůžou plynout lehce, jak si je člověk naplánuje. Bohužel, tak to v životě nechodí. Co se moc plánuje, prostě nevychází. Což jsem zjistila záhy poté, co Jane volala dopoledne domů a dozvěděla se, že jistý postarší pán, který léčil koně, zemřel.

S takovou nadějí jsem usínala a takhle se to muselo pokazit. Ještě, že Jane zachovala chladnou hlavu a panu Jeonovi nic dopředu neříkala.

Seděla jsem ve stáji na kostce slámy, nohy pokrčené a o kolena opřenou bradu, a přemýšlela. Naproti mně byl box, na kterém byl nápis černou lihovkou „Gália Century Wellvet" a uvnitř zrovna klidně odpočívala tmavě hnědá klisna. Její klid by ovšem skončil v okamžiku, kdy by se k ní někdo chtěl přiblížit. I já to zkoušela, v domnění, že bych jí mohla pomoct svými fyzioterapeutickými schopnostmi. Uvolnit její ztuhlé tělo a svalstvo a navodit tak příjemnou atmosféru. Připadá mi však, že vůbec nevěří lidským dotekům a v tom případě ani mě.

Samozřejmě, že se to všechno netočí kolem ní, že tu jsou i jiní koně, kterým věnujeme pozornost, vždyť by to jinak ani nešlo. Jen... jen je mi to tak moc líto, že ji nikdo z nás nedokáže pomoct a jediná naděje, ke které jsem se upnula, vyhasla ještě dřív, než vůbec mohla být zrealizována. Mrzí mě to. Ta kobyla mi přirostla k srdci od samého začátku a mám ji děsně ráda. Nesmířila bych se s tím, kdyby ji museli uspat navždy.

Poněvadž co s takovým zraněným, zlým koněm na kterém se nedá jezdit a který k sobě nikoho nepustí. Tohle jsem však odmítala připustit, a nebyla jsem sama. Musí tu být přeci nějaká jiná možnost, jak ji vyléčit a právě tady se pokouším na to přijít.

Zde panuje už podvečerní klid a je slyšet pouze chroupání sena a jiných pochutin, co dostali zdejší ustájení koně, občas některý z nich zadupe kopyty, nebo si odfrkne. Také je slyšet lehký vítr a kapky deště dopadající na střechu celé stáje, svým způsobem je to ale přesně to, co mě uklidňuje.

Nikomu jsem neřekla, kam jdu a kde budu, potřebovala jsem být chvíli sama a tak po celodenní práci utekla opět sem, přičemž tu budu ukrytá už téměř dvě hodinky. Vrata od stáje jsou zavřená kvůli dešti, stejně tak jsou na tom i okna. Zaklonila jsem hlavu dozadu a opřela se tentokrát o zeď, vzhlížejíc k vysokému dřevěnému stropu. Díky tomu, jak je venku zataženo tu moc světla neproniká a tak tu je na oči příjemné přítmí.

Znovu mi prolétlo hlavou, jak Jimin někde v hloubi své duše, ještě před závody cítil, že se něco stane a já mu přitom vůbec nevěřila. I když sám přesně nemohl vědět co, tak i přesto tušil, že se stane něco špatného, ale to mohla být ostatně taky jen náhoda.

Z mého přemýšlení mě vyrušilo vrznutí jedné poloviny vrat a následné vkročení osoby dovnitř, v ruce držíc již složený deštník.

,,Myslela jsem si, že tu budeš," povzdychla si Jane a rychlejšími kroky přišla až ke mně.

Proč mám pocit, že kdykoli se chci vytratit, tak mě stejně každý najde.