Map Of The Soul

~40~

Taehyung

„Já jsem ti říkal, ať jí tolik nenakládáš, ale to ty né. Ty musíš mít prostě svojí hlavu. Tohle by nevydržel ani kůň, po nocích nespat a přes den dřít. Se nediv, že jí pak skolí obyčejnej déšť a hned z toho onemocní," vřeštěl po cestě Jin, kterého jsem stejně poslouchal tak napůl ucha a ani se ho nesnažil utišit.

V myšlenkách jsem byl u Caroline, jak jí asi musí být. No mizerně, jak jinak. Jenže bylo mizerně i mě, protože jsem za to mohl já. Ano, dával jsem si to všechno za vinu. Měl jsem mít připravený nějaký náhradní plán, kdyby pršelo, nebo se víc dívat na počasí. Jako kdybych to tady neznal. Vrátil jsem se myšlenkami zpět, abych tomu křiklounovi mohl odpovědět a s výdechem pravil.

„Jine, můžeš toho prosím tě nechat a nerejpat do mě? Nemusíš mi zase všechno připomínat a vyčítat," řekl jsem zkroušeně, ale taky podrážděně. Měl jsem těch jeho keců dost. Samozřejmě jsem si všeho vědom a v podstatě s ním souhlasím, ale poslouchat to pořád dokola je otravný. Spíš by mi teď bodla nějaká rozumná rada a ne jen samý výčitky. Jako, svého bratrance mám rád, ale někdy mi svou přílišnou pečlivostí na nepatřičných místech pije krev.

Ty noci strávený u kobyly byly nezbytný, ale mohl jsem Caroline více šetřit, co se týče práce na ranči. Jenže aby všechno správně fungovalo, bylo třeba nejdříve usměrnit její neklidnou a vzdorovitou duši. A pracovat tu, bylo jako součást terapie. Až potom jsem se mohl plně zaměřit na klisnu, protože uzdravení nepotřebuje jen kůň, ale i jeho majitele, nebo nejbližší osoba, která se o něj stará. Cítil jsem, že je mezi nimi silné pouto, ale taky velké napětí, které bylo třeba nejdříve odstranit.

Už od mala silně vnímám lidské i zvířecí pocity. Nedělá mi problém se do nich vcítit a přesně odhadnout, co potřebují. Někdy je to ale dost vysilující a ne s každým se tak lehce napojím.

Caroline jsem spatřil poprvé už v tom krámu, když jsem do ní nechtěně vrazil. Podotýkám, že to bylo opravdu nechtěný, prostě se mi nějak připletla do cesty. Hned mě zaujala, jen jsem neměl čas jakkoli navazovat konverzaci, jelikož jsem dost spěchal a později toho litoval. No pak jsem ji uviděl, jak stojí ve stáji a netrpělivě mě očekává. Ty její zářivé platinové dlouhé vlasy a rozkošný obličejík mi braly dech. Chtěl jsem na ní udělat dojem, jenže od samého začátku mi odsekávala a já nevěděl proč. To jsem se dozvěděl až později. Taková malá, drzá a protivná holka, která se mi tolik líbila, a já se snažil dělat všechno možný, aby na mě změnila názor, jelikož jsem vytušil, že ve skutečnosti taková není.

Už přes dva týdny jí opatrně nadbíhám a pak to takhle poseru. Nejen tím, že jsem dopustil, že onemocněla, ale taky mým zbrklým jednáním ji políbit. Poprvé jsem ztratil kontrolu nad sebou samým a prostě to nevydržel. Večer po příjezdu totiž ze stáje tak rychle utekla, že jsem měl z toho špatný pocit. Chtěl jsem si promluvit o nás dvou a možná právě toho se zalekla. Vím o jejím minulém trápení s jedním kreténem, přesto jsem nebyl dost trpělivý a neuváženě udělal chybu.

O něco málo vyšší hnědovlásek zastavil v chůzi, když jsme došli před náš srub. Otočil se čelem ke mně, zamyšleně mě sjel od hlavy až k patě a svůj pohled zakotvil na mém obličeji. Lehce se zakřenil a pravil.

„Vždyť já vím, žes to s ní nemyslel špatně, ale trochu se ti to vymklo z rukou. Nezdá se ti?" podotknul jízlivě a svraštil čelo. Následně otevřel dveře od našeho srubu a vešel dovnitř, přičemž jsem byl hned v těsném závěsu za ním, vkročil do úzké chodby a dveře za sebou zavřel. V místnosti plné ticha se ozval pisklavý štěkot Yeontana, který nás přiběhl přivítat.