Map Of The Soul

~46~

Za brzkého rána, kdy už slunce začínalo stoupat nad kopce hor a bylo více vidět, jsem se do chatky plížila jako zloděj, jelikož jsem nevěděla, kde se momentálně Jungkook nachází a zda ještě spí, nebo už je vzhůru.

Prošla jsem malou úzkou chodbičkou a ocitla se tak ve větším prostornějším, byť malým útulným obýváčkem. Jungkooka jsem nikde neviděla a hlavně tu byl klid a tak jsem usoudila, že bude zřejmě ještě spát a to u mě v ložnici.

Nejraději bych se šla osprchovat, jenže to bych musela projít ložnicí, kde nejspíše brunet spí. Tím bych ho určitě vzbudila, což bych nechtěla a navíc v koupelně nejsou klasické dveře na zamykání, nýbrž jen nějaké zatahovací, čímž by hrozilo, že by mohl přijít za mnou v tu nejméně vhodnou chvilku.

Jak jsem tak přemýšlela, co momentálně budu dělat, tak se Jungkook najednou z ničeho nic objevil mezi odhrnutým závěsem, který dělil obývák s kuchyní. Lekla jsem se ho a trochu poskočila, načež jsem zahlédla, jak se mu lehce zvedly koutky do úsměvu.

„Nedařilo se mi pořádně usnout, po včerejšku. Tak jsem akorát teď vstal a udělal kafe. Dáš si taky?" vyslovil znaveně ochraptělým ranním hlasem a zívl si s rukou před pusou, až mi ho na pár vteřin bylo líto, že se nevyspal dobře.

Postával tu v černých útlých džínách s černým páskem kolem pasu, které pevně obepínaly jeho štíhlé svalnaté nohy a v černém volnějším tričku, jež jeho vzhledu podtrhovalo krásu. Jen vlasy měl rozházené do všech stran, kdy vypadal vcelku vtipně. A jak jsem se tak nad ním bavila, on mě sjížděl zamračeným pohledem, až se mu mezi obočím tvořili vrásky. Nic neříkal a byl ticho, jelikož zřejmě nad něčím usilovně přemýšlel.

A já si uvědomila, nad čím nejspíš přemýšlí. Když jsem totiž včera naštvaně odešla pryč, tak takhle oblečená jsem rozhodně nebyla, tudíž mu možná došlo, od koho to mám. Přeci jen takové volnější, dlouhé tepláky, které bych musela neustále několikrát ohrnovat, a větší mikina s kapucí by v mém šatníku nebyly. Možná tu mikinu bych brala, jelikož je heboučká na dotek a uvnitř příjemně hřeje.

„Hm, já bych si spíš dala čaj. Jen nevím, jestli tady bude taky něco k snídani," protnula jsem s nádechem ticho a řekla nahlas myšlenky, kdy můj hlas nezněl o moc svěžeji, jelikož ani můj spánek nebyl nic moc, ostatně jako každou noc. Po ránu kávu nepiju a momentálně je teplý čaj pro zahřátí lepší, než sprcha v brunetově přítomnosti.

Prošla jsem kolem něj do kuchyně k lince, aniž bych čekala na salvu otázek a otevřela horní skříňku, kde mám uložené čaje a vybrala černý s příchutí citronu. Z druhé horní skříňky jsem vytáhla bílý hrnek a dala znovu vařit vodu v konvici. Poté jsem zavítala do chlebníku a ledničky, kde jsem usoudila, že na nějaký sendvič na snídani to ještě překvapivě bude, jelikož jsem včera pár věcí přehlédla a vytáhla všechno, co tam ještě zbylo. Při tom jsem cítila brunetův pohled v zádech, kam jsem se jen pohnula.

Vše jsem v rychlosti na pracovní desce kuchyňské linky nakrájela a namazala, odnesla na jídelní stůl a pokynula zamyšlenému Jungkookovi, aby k němu usedl. Tentokrát si ale, oproti včerejšku, sedl naproti mně.

Za celou dobu nepromluvil a stále tak podivně zamyšlený se věnoval své snídani a kávě, která krásně provoněla celou místnost. A tak jsem se uvolnila a pomalu si vychutnávala jak jídlo, tak i klid. Který ovšem netrval k mé smůle věčně.

„To oblečení, co máš na sobě, tvoje není, co?" promluvil rázně s očima těkajícíma mezi mou tváří a oblečením. Očividně už nevydržel dál v sobě dusit otázku, kterou chtěl určitě vyslovit ještě před snídaní a na důkaz své netrpělivosti klepal lehce prsty o vrch stolu.