Map Of The Soul

~39~

Nechápala jsem, jak se tak rychle mohlo změnit počasí, aniž bychom si toho všimli. Nebo jsem si spíš nevšimla pouze já, jelikož černovlásek v mé těsné blízkosti přeci jen zareagoval. V tu chvíli jsem byla z jeho polibků tak rozhozená a mimo, že jsem nedokázala vnímat nic jiného. Také mi pomohl se dostat do sedla a překvapivě upravil třmeny, které byly přeci jen o kousek delší, než na mou výšku měly být. Opět jsem nezklamala a ukázala svou neschopnou stránku a jemu to přišlo úsměvný a roztomilý. Nechápu.

Každopádně jsme přijeli domů totálně promáčení, jelikož déšť to byl vskutku vydatný. Na černé obloze nás hromy a blesky doprovázely po celou cestu a někdy se cvalem jet vážně nedalo.

Oblečení se mi lepilo více na tělo, jak bylo mokré, a splihlé mokré vlasy obkreslovaly můj obličej. Byla mi strašná zima, jež mi prostupovala snad až do morku kostí, jelikož foukal chladnější vítr.

Po příjezdu jsme koně zavedli do stáje, odstrojili, osušili slámou a na jejich hřbety dali deku, aby neprochladly. Sama jsem se třásla zimou a nezahřála mě ani představa nad tím, jak mě Tae objímal a líbal. Spíš jsem byla v rozpacích, jak to bude vlastně s námi dál. Potřebovala bych teď být sama a utřídit si myšlenky.

„Hmm, tak.... jestli to je všechno, ráda bych se šla převléknout," vydrkotala jsem rozpačitě a oklepala se zimou, jež mi proběhla po těle a naskočila mi tak po rukou a zádech husí kůže. Snažila jsem se vyhnout očnímu kontaktu a spíše klopila hlavu dolů, nebo se dívala jiným směrem, než se nacházel černovlásek.

„Jo jasně, jen jdi a rovnou zalez do sprchy, ať se zahřeješ. Dneska za Gálií nemusíš, odpočiň si," poradil, co mám udělat jako první, na to bych však přišla i bez něho. Byl taktéž celý promáčený, mokré rovné vlasy mu více zakrývaly oči, přesto vypadal přitažlivě. Nadechla jsem se a spíš si v hlavě vybavila jeho poznámku, která mě dosti zaskočila, a to, že nemusím trávit noc u klisny.

„Nemusím za Gálií?" podivila jsem se. Však jsem tam musela být každičkou noc, bez výjimky, tak proč teď najednou ne.

„Ne, stejně by z tebe cítila jinýho koně, zítřek bude lepší. Navíc dost leje a nevypadá, že by chtělo přestat," odpověděl rozhodně, aniž by si rozmýšlel, co říct.

„Aha, dobře," odvětila jsem zamyšleně. Takže v tom případě musel celou dobu vědět, že dnes večer nebudu spát u klisny, proč mi to ale zase neřekl? Prošla jsem tedy pomalu kolem něho a chtěla se vydat ven. Sice do nepříznivého počasí, ale jiná cesta do mé chatky nevede. Taehyung mě však ještě svým hlasem chtěl zastavit.

„Počkej ještě, Caroline...." oslovil mě opět jménem, s prosebným výrazem ve tváři. S rychle tlukoucím srdcem jsem zastavila, ještě se otočila a podívala se mu zaraženě do tváře.

„Já.... nezlob se Tae, měla bych jít, je mi fakt šílená zima," zalhala jsem napůl, vydechla a v rychlosti prosvištěla kolem něho ke dveřím, které jsem následně otevřela a vešla tak ven.

Byla jsem unavená, promrzlá a možná taky trochu hladová, ale to jsem tolik nevnímala. Nevím, co chtěl říct, možná se chtěl bavit o nás dvou, jenže já bych mu stejně nebyla schopná nic říct. A než něco vyhrknout bez rozmyslu a pak toho později litovat, tak bylo lepší, když jsem prostě odešla. Přesto jsem se cítila špatně, že jsem ho odbyla a prachsprostě utekla.

Déšť ještě stále nepřestal a bičoval tak mé zkřehlé a prochladlé tělo. Utíkala jsem směrem ke své chatce, která sice není daleko od stáje, no teď mi to přišlo jako celá věčnost, než jsem skočila na schůdek a prudce otevřela dveře, abych se mohla co nejrychleji schovat před silnými dešťovými kapkami.