Map Of The Soul

~11~

Naděje umírá poslední.

Naděje, je poslední útěchou v neštěstí, kdy už ztrácíte veškerou víru v cokoli dobrého. Bez naděje by život neměl vůbec žádný smysl.

Troufám si říct, že to bylo zcela předčasné, když už jsem v dobrý konec ani nedoufala. A jsem šťastná, že se tomu tak stalo a nakonec se obrátí vše v dobré. Možná, je to však jen dobrý začátek, moc brzo smýšlet k ještě lepšímu konci.

Uběhly další dva týdny od osudového telefonátu v baru, jenž zapříčinil znovunalezenou naději.

Během té doby se Gáliino zlé chování vůbec nezměnilo s výjimkou jejího zdraví, které bylo den ode dne lepší, a já se na tuto možnost upnula ještě daleko víc, neboť jsem si o těchto léčitelích hodně přečetla a je spousta důkazů, že tito lidé opravdu dokáží srdcem i duší komunikovat se zvířaty. Dokáží porozumět jejich křehké, zranitelné dušičce a tím je správně navést, aby znovu věřili lidskému doteku.

Bylo odsouhlaseno. Vše zjištěno. A v neposlední řadě po všech pro a proti schváleno.

Postarší pán, který měl tu schopnost léčit koně, sice zemřel, ale Janenin otec zjistil, že takový dar od něj převzal jeho vnuk, jestli se tomu dá tak říct. Chvíli trvalo, než se sehnal správný kontakt. Takový lidé na internetu moc nebývají, a už vůbec, že by až do nebes vychloubali, co jim příroda nadělila.

Jistý Kim Taehyung z Daegu, se stal naší nadějí v úplné doléčení klisny.

A když hora nejde k Mohamedovi, musí Mohamed k hoře a to doslova. Neboť ten kluk si postavil hlavu a odmítal se sem přijet podívat, byť i na chvíli. Nekompromisně a rázně si trval na svém, že takové věci nedělá, aby jezdil ke koním. První střetnutí je důležité a musí proběhnout vždy v jejich neznámém prostředí, kde je poté začne léčit. Přes telefon byl slyšet jeho hluboký hlas a rozhodně bych mu dvacet pět nehádala, zněl mi jako daleko starší.

Byla jsem na něj nabroušená, ale stejnak nic nezmohla. To my jsme potřebovali jeho pomoc a museli přijmout jeho podmínky. Ještě že s ním převážně po telefonu mluvila Jane a naposledy také pan Jeon, jinak by si ode mě i tak něco ne moc pěkného vyslechl. A to jsem se právě bála, neboť by mohla vzniknout hádka a kvůli mně bychom ztratili to jediný, co máme. Jen mi šlo o to, aby bylo klisně co nejdříve lépe, aby už se konečně začalo něco dít.

A pak jsem se bála i té druhé věci, neboť všichni odsouhlasili, kdo za ním s kobylou pojede a kdo bude celému tomu léčení přihlížet. No jeho výslovné přání bylo, že s klisnou po celou dobu musí být ještě někdo, na koho je nejvíce zvyklá, nebo byl u té nehody.

,,Ty jsi fyzioterapeutka Caroline, taky máš nějaké emoční cítění. Navíc není pochyb, že tebe má klisna nejraději. Já si myslím, že byste se v tom mohli skvěle doplňovat," vysvětlila mi znovu Jane to, co už jsem stejně dávno věděla od ostatních. Ano, ta vyvolená jsem já.

,,Jo, doplňovat, maximálně tak v tom léčení. Jinak přísahám, že toho arogantního hňupa uškrtím, jestli nic nedokáže," pokývala jsem souhlasně hlavou a poté ukázala výhružně vztyčený ukazováček, načež se Jane hlasitě zasmála.

,,Sbaleno máš všechno?" optala se.

,,Hmm, až na nějakou drogérku, tak myslím, že všechno," podívala jsem se na svůj cestovní kufřík na kolečkách, připravený u dveří pokoje. V něm několik druhů oblečení, vše, co by se mohlo hodit na dlouhodobý pobyt, neboť asi jen tak zpátky nepojedeme, podle pana Kima. Trochu mě pohltila nejistota, jestli jsem zrovna já ta pravá.