Map Of The Soul

~12~

Na první pohled to bylo vskutku nádherné místo.

Kam jsem se podívala, všude samé lesnaté kopce, neboť jsme se momentálně nacházeli níž, než je samotný vrchol hory. Listnaté stromy a tráva byly ještě zelenější, než normálně znám. Určitě díky častějším dešťovým srážkám.

V okolí bylo postaveno spoustu ohrad, za kterými se pásli buď koně, nebo krávy, no některé byli prostě z nějakého důvodu prázdné. Uprostřed toho všeho stál velký srub, blízko něho další tři menší a opodál ještě nějaká jiná stavení, která vypadala, že slouží, jako stáje pro zvířata.

Nedaleko velkého srubu se skvělo rozlehlé jezero, které bude určitě dosti hluboké. Jeho hladina odrážela třpyt žhavého slunce, až přecházel zrak. Foukal jemný teplý větřík, přičemž byla cítit jen vůně čisté okolní přírody, žádný městský smog. I přes stejné letní období tu však bylo nepatrně chladněji, než tomu bylo dole ve městě ještě před malou chvílí.

Auto jsme nechali stát u jednoho z domků a šli se s Hoseokem podívat, jestli na někoho nenarazíme, kdo by nám mohl poradit, co a jak máme dělat dál.

Po chvíli naší chůze jsme narazili na jednoho mladého kluka, který by i věkově odpovídal tomu, s kým se tu máme setkat. Byl k nám však otočený zády a zrovna přerovnával již prázdné přepravky v zadní části červeného pick-upu. Chvilku jsme ho pozorovali, než mi Hoseok pokynul hlavou, abych se odvážila na něj promluvit jako první. Stejnak bychom ho podle obličeje nepoznali, poněvadž nevíme, jak Kim Taehyung vypadá.

,,Hm, omlouvám se, máme se tady setkat.......," zkusila jsem se nejistě zeptat.

Mladík však nadskočil, přičemž se zevnitř praštil o střechu auta do hlavy. Byla slyšet dutá rána a zároveň jeho hlasité zakletí. Za stálých tichých nadávek narovnával svá záda, otáčeje se směrem k nám. Rukou se přitom s bolestnou grimasou ve tváři, hladil vzadu po hnědých vlasech.

Hoseok si jednou rukou zakrýval svou pusu, zřejmě aby nevybuchl smíchy, neboť tak skutečně vypadal. Měl přivřené oči, plné tváře vyjeté více nahoru a mírně načervenalé. Jemně jsem do něj drkla, aby přestal, jelikož se zrovna nehodí, aby se smál někomu, koho vůbec nezná. Natož pak člověku, který nám má pomoci. I když mě samotné trochu vyjely rty k úsměvu, neboť to bylo celkem vtipný, tak přeci jen jsem se dokázala více ovládat.

,,Omlouvám se za vyrušení, ale ty jsi Kim Taehyung? Máme se tu s tebou setkat," optala jsem se znovu, zírajíc mu tak do tváře.

Oslovený si nás oba změřil pohledem, ruku stále na své hlavě a jemně s ní projížděl bolavé místo. Z jeho úst už žádné nadávky nepadaly, místo toho se na jeho rtech usadil úsměv.

Hned vypadal sympatičtěji. Byl také dosti vysoký a hubený, se širokými rameny. Na hlavě kaštanově hnědé vlasy, vpředu delší, než vzadu, uši tak akorát úměrné k obličeji. Výrazné dlouhé obočí, velké hnědé oči, široký nos a plné narůžovělé rty. Na sobě měl bílou košili s krátkým rukávem, nahoře o dva knoflíčky rozepnutou a světle šedé dlouhé kalhoty. Působil na mě spíše dojmem nějakého modela, než pracovníka na ranči, až na ten jeho slovník.

,,Kim Seokjin, jméno mé. Na Taeho si musíte počkat, potřeboval si někam nutně odběhnout, ale jistě se tu za chvilku ukáže," představil se a k našemu zklamání to nebyl ten, koho potřebujeme najít.

,,No, my jsme ale byli domluvený na šestnáctou hodinu," nedala jsem se, poněvadž mé hodinky právě ukazovaly čtvrt na pět.

Ne že bych byla úplně nějaká puntičkářka, co se týká dochvilnosti, ale přeci jen jsem v neznámém prostředí a ráda bych se setkala s tím, kdo nás má mít na starosti a s kým se vlastně celé tohle domlouvalo. Také by bylo lepší, kdyby byla kobyla už někde ustájená a po účinku sedativ nezničila vozík.