Map Of The Soul

~41~

Po třech dnech nepřetržitého ležení v posteli, mi už bylo skvěle. Jako kdyby mi před tím nic nebylo. Zajímalo by mě, jaký driják Jin koupil, že mě tak rychle pomohl postavit na nohy. Už po prvním dnu jsem se cítila mnohem lépe a do druhého dne teplota zcela ustoupila. Možná, že to taky nebylo žádné nachlazení a jednalo se pouze o nějaké fyzické vyčerpání, čemuž bych se ani nedivila.

Taehyung se zachoval naprosto skvěle a svědomitě se o mě staral, ačkoliv nemusel. Nosil mi jídlo, léky a dokonce mi vážně hned první den přečetl pohádku. Ze začátku jsem se cítila trapně, ale pak mi to od něj přišlo strašně roztomilý. Zprvu se mi tomu nechtělo uvěřit a myslela jsem si, že si ze mě dělá jen srandu. No, nedělal a nakonec nezůstal jen u jedné. Navíc mi bylo zprvu tak zle, že jsem se nezmohla na žádný odpor.

Po dobu třech večerů jsem mohla alespoň poslouchat jeho hluboký, přesto jemný hlas, který byl tak příjemný na poslech. Při něm se mi zklidnil dech a mé předešlé myšlenky na cokoli ustoupili do pozadí. Dokázala jsem se soustředit jen na příběh, který četl a vnímat jeho poklidný hlas.

To je možná další důvod, proč se mi tak rychle udělalo lépe. Něco zázračného v něm prostě je. Něco záhadného, jenž dokáže léčit pouhým hlasem, nebo pohledem. Však se mu pro nic za nic neříká zaříkávač.

Ovšem, o nás jsme se po celou dobu nebavili a o dni, kdy jsme se políbili, nepadla ani zmínka. Nikdo z nás nezačal mluvit jako první, i když z jeho pohledu se občas mihla nejistota. Možná, že chtěl na ten den navázat konverzaci, ale jsem vděčná, že tak neučinil. Neměla jsem náladu a ani sílu něco takového řešit, byť je mi jasné, že se tomu v blízké době nevyhnu. Nechci mu však ublížit, jenže sobě už taky ne.

Čtvrtý den se mě válet v posteli už vážně nechtělo. Navíc mi bylo celkově fajn, tak proč zbytečně ležet. Dnes večer se i cítím na to, být zase u Gálie v ohradě, ačkoli se toho stále obávám.

Vyšla jsem konečně po pár dnech ze dveří ven a posadila se u domku na schůdek. Naskytl se mi tak pohled na spoustu zeleně a květin, vyšlapaných cestiček, několik oddělených ohrad, v nichž se pásli ovce či krávy a taky na velký srub, za nímž se schovávalo jezero, které bylo z části vidět. Ovšem Gálii jsem odtud zpozorovat nemohla. To bych musela jít kousek níž, za srub směrem k jezeru.

Bylo odpoledne a na modrém nebi bez mráčků hřálo slunce o sto šest. I když svítilo pěkně vysoko, tak stejně se okolo vchodu domku utvořil příjemný stín, kterého jsem využila. Nasávala jsem čerstvý horský vzduch, který byl teplý a plný různých vůní okolní přírody. Na mysl mi vyvstala vzpomínka na Jane, které bych se měla asi ozvat, kvůli Gálii jaký udělala pokrok. Možná by stačilo napsat jen zprávu, protože vybavovat se s ní nechci, ještě se na to úplně necítím. Taky Jungkook tu dlouho nebyl, díky bohu.

Náhle se po chvíli přede mnou objevil Taehyung, který vedl za ohlávku osedlaného Cukříka. Zřejmě chtěl jen projít, avšak si mě všiml, jak sedím na schůdku. Tím se zastavil v pohybu a bělouš spolu s ním.

V tu chvíli v nestřeženém okamžiku mi do náruče vběhnul Soonshim, kterého jsem si zprvu nevšimla, až jsem leknutím nadskočila. Radostně vrtěl ocasem a snažil se mi oblízat obličej. Smála jsem se a měla co dělat ho odtahovat pomocí obojku. Ten pes měl docela páru, ale jakmile jsem ho začala drbat za ušima, tak přestal vyvádět a nechal se hladit. Zřejmě spokojený, že ho někdo hladí, stál nehnutě a celou vahou se o mě opíral.

Taehyung ho však vůbec neokřikl, jen mhouřil oči a lehce se mračil.

„Neměla bys takhle náhodou ležet a odpočívat?" promluvil vážně, leč s klidem a pozvedl jedno obočí nahoru. Upřeně mě pozoroval a s jednou rukou v bok čekal na odpověď, v druhé ruce držel pevně za ohlávku Cukříka. Už mi bylo jasné, proč se okamžitě mračil, jakmile mě spatřil.