Escape (Taekook/Vkook) CZ

-1-

Nový Soul, Jižní Korea, rok 2209

Do jednoho z mých tmavých očí zasvítí ostré bílé světlo z malinké baterky a na chvíli mě úplně oslepí, obraz mi před očima zcela zmizí, když se světlo přesune k druhému oku, zatím, co první se ještě nestačilo vzpamatovat a stále mi snímá jen šedivou šmouhu.

„Co jste naposledy jedl, pane Kime?" zaslechnu mužský hrubý hlas mého doktora, ale jeho obraz se mi vyjasní až o chvilku později, kdy už jeho ruce zahalené v gumových rukavicích přejíždí po mém holém břichu a jemně na něj tlačí. Konečně uvidím jeho poměrně mladou tvář bez jediného vousu, přesto s několika viditelnými vráskami u víček a obočí.

„Um," vydám ze sebe a rychle se zapřemýšlím, co jsem měl na snídani těsně před příchodem sem do ordinace, „toust s vajíčkem a čaj."

„Předpokládám, že tahle se nestravujete často, měl byste ale začít, od minulé kontroly jste přibral," odpoví mi, čímž mě dostane do menších rozpaků a donutí mě tázavě zvednout hlavu z lehátka, na kterém už tak pět minut polonahý ležím a nechávám se vyšetřovat odborníkem.

„A to je špatně? Mám normální postavu..." Muž v bílém oděvu si mě projede pohledem, poté ale s výdechem odstoupí od pultu s lehátkem a usedne k velké obrazovce, ve které je zastrčena moje osobní karta, v níž jsou všechny moje údaje v jednotlivých složkách, jako to má vlastně každý občan, a můj doktor má právě před sebou otevřenou mou lékařskou složku se všemi detaily ohledně mého zdravotního stavu.
Je to psáno tak malinkým písmem, že ani pár metrů od obrazovky nerozeznám, co všechno se tam o mně píše a jediné, co dokážu zřetelně přečíst, je moje jméno Kim Taehyung v pravém rohu.

„Máte normální postavu. Zatím. Buď si ji takovou udržujte anebo přejděte na dietnější stravování, jsem váš lékař a je mou povinností vás včas na takové věci upozornit. Když už jsme u toho, upozorním vás ještě na něco," řekne a přijde zpět ke mně. Nadzvedne v kotníku moji levou nohu a druhou rukou mi pomalu přitlačí ohyb těsně za nártem. Bolestivý nátlak se začne stupňovat pod doktorovou rukou a já na to rychle upozorním cuknutím.

„Osmý měsíc a vaše noha je stále v nepořádku."

„Protože jste mi na to nic nedal... jak se to má asi zotavit, když pro to nic nedělám? Kdyby to bylo naražené, prostě se budu šetřit, ale vy víte, že tohle přišlo z ničeho nic a ani jste mě pořádně nevyšetřil," postěžuju si a odtáhnu svou nohu z jeho rukou. Tenhle doktor mi už od samého začátku, co ho navštěvuju, nesedl. Možná je to ale tím, že v dnešní době jsou všichni doktoři stejní, nezáleží jim na zdraví pacientů, záleží jim na tom, kolik peněz za ošetření dostanou. A i tou hloupou radou ohledně diety získá slušnou odměnu.

„Není potřeba detailní vyšetření, stačilo mi jen prohmatání, abych odhalil, že jsou v nepořádku klouby, ale už minule jsem vám to snažil vyjasnit, jenže vy neposloucháte, nebo možná nechcete? Zopakuju to tedy," odkašle si a odejde zpět k monitoru.

„Není léku, který by vám dokázal pomoct, tady je jediné řešení. Amputace. Vysvětloval jsem vám, jak je dnešní doba pokročilá. Dostanete stálou kovovou protézu, která bude fungovat stejně, jako vaše noha, nic vás to nestojí, tyhle operace se dnes dělají na počkání."

„Hmm, ale vy se budete koupat v penězích, že jste mě tam poslal, huh?" neodpustím si narážku a s povzdechnutím se z ležící polohy dostanu do sedu. Pochopil jsem, že moje dva a dvacetiletá prohlídka skončila a já už tu nemám co pohledávat. Navštívím to tu zase za rok, anebo dřív, pokud nastanou další problémy, ač je mi už jasné, že tady se lidského a spravedlivého ošetření nedočkám.