Escape (Taekook/Vkook) CZ

-54-

„Zopakujeme si to. Já a Taehyung odjedeme mým autem k Šibenici, dovnitř se dostaneme přes garáže, Taehyung bude v kufru nebo na zadním sedadle pod dekou, kdyby náhodou ochranka chtěla identifikační kartu, moji vidět můžou, nemám na ni žádný podezřelý záznam. Jakmile se dostaneme dovnitř, musíme co nejrychleji najít patro, ve kterém by měl být Jungkook popravený, což snad nebude těžké, soukromé popravy jsou jen ve třetím až pátém patře, musíme to jen stihnout do dvanácti. Cesta zpátky bude složitější, když s sebou budeme vláčet Jungkooka, nejspíš se to tedy bez střílení opravdu neobejde, pokusíme se dostat zpět do garáží a odjet z Šibenice do centra, kde bude čekat Jin ve svém autě, přesedneme a pojedeme zpátky domů, nějaké dotazy?"

Stojím opřený o hranu stolu v kuchyni se semknutými rty a nervózně naslouchám Yoongiho proslovu. Zní to jednoduše, ale cokoliv se může pokazit a plán půjde do kytek. Je skoro sedm hodin ráno, za chvíli vyjedeme a už nebudeme moct vycouvat. Celou noc jsem nespal, ač jsem se snažil nabrat na dnešní den co nejvíc energie, ale nedokázal jsem zamhouřit oči, když jsem dobře věděl, co mě ráno čeká.

Ještě včera jsem s Yoongim trénoval střelbu, taky zacházení s malým nožíkem, měl bych být připravený, alespoň natolik, abych se nenechal chytit, ale stejně o sobě začínám trochu pochybovat, nevěřím si a bojím se, že všechno akorát zkomplikuju, ale jsem nezbytnou součástí této záchrany, jde přece o mého partnera.

„Co můžu udělat já?" ozve se mladík sedící tiše naproti mně, jenž ještě nedávno působil, že se na záchraně Jungkooka nechce podílet, ale v poslední dny vypadá sklesle, odstrčeně, i když mám pocit, že se vyhýbá nám všem záměrně. Na to, jak často se strachoval o Jina a chtěl s ním být na každém jeho kroku, teď to vypadá, že jsou si docela cizí.

„Stačí, když nás budeš čekat tady a... kontrolovat zprávy, zda se třeba něco nezměnilo, pak bys nám kdyžtak zavolal a-..."

„Nemám mobil," vydechne frustrovaně Hoseok a odvrátí od nás pohled. Hoseok není ve své kůži, rozhodně ne a já začínám mít podezření, že se něco stalo, nejspíš mezi ním a Jinem. Nechci se jich ptát a vyzvídat, nechci šťárat nos do věcí, které se mě netýkají, ale popravdě se už i já sám cítím ode všech odcizený a tohle místo mi nepřijde tolik komfortní, jako to bylo doteď.

„Kdo v dnešní době sakra nemá mobil?" šeptne si pro sebe Yoongi, ani nestačím zmínit, že i já o něj přišel, Hoseok se této poznámky ihned chytne.

„Co třeba bezdomovci, kteří jsou vůbec rádi za střechu nad hlavou a teplé jídlo?" sykne zamračeně, ale ihned zmlkne, když Jin zvedne klidně svou ruku a naznačí, abychom se všichni uklidnili. Je ještě stále ve svém pyžamu, s rozcuchanými vlasy a kruhy pod očima, nedopitá káva mu chladne v hrnečku a tiše čeká, zda se jí její majitel ještě vůbec dotkne.

„No tak, já budu sledovat zprávy, to můžu i v autě. Hoseok zůstane doma a počká na nás. Důležité teď je, jestli vy dva víte, co máte dělat." Bělovlásek přikývne na souhlas a otočí svůj zrak k mojí osobě.

„Taehyungu?" osloví mě a donutí mě se na něj podívat, „rozumíš všemu? Nebo si to chceš ještě jednou všechno projít?" Mohl po něm ten plán zopakovat celý nazpaměť, Yoongi je v tomhle jako kolovrátek, stále se ujišťuje, zda všechno chápu a dělal to i včera. Nechce, aby se něco pokazilo, abych já něco pokazil, protože nejde jenom o mě a o Jungkooka, on sám dává do sázky svůj život a svobodu.

Nervózně sklopím hlavu, do čela mi spadnou vlnité pramínky mých vlasů a jejich stín zakryje moje skleněné oči. Chtěl bych, aby to byl jenom zlý sen, abych se probudil a ležel vedle Jungkooka, který je živý a v pořádku, ale každičká minuta mě jenom ujišťuje o tom, že vedle Jungkooka už nikdy ležet nebudu, pokud tohle nepodstoupím.