Escape (Taekook/Vkook) CZ

-19-

Usrknu si z hrnečku horkého hořkého nápoje a nervózně zvednu oči ke dvěma mladíkům u kuchyňské linky. Jungkook si ještě sladí kávu cukrem a druhý hnědovlásek uklízí sáček s namletými kávovými zrny a rychlovarnou konvici. Rychle si během toho vzpomenu na Jinova slova, že se vše musí vracet tam, kde to má místo.

Pořád je mi úzko, sotva sem přijedu, už zjišťuju, že ten krásný a atraktivní Eun Yongsik, kterého jsem téměř oplakal, je ve skutečnosti Jeon Jungkook hledaný už nějaké roky policií. Nevím, jak to mám brát, jestli jsem vůbec nadšený z toho, že s ním budu sdílet tento dům, no vlastně i ložnici, trochu mě zklamal, ač beru v potaz jeho snahu o své bezpečí. Nemůžu si pomoct, prostě se nemůžu zbavit toho frustrujícího hněvu, který k němu teď cítím, ale na druhou stranu, stále mi rudne obličej, když k němu vzhlédnu.

Co jsme přišli ze zahrady, sundal si svou flanelovou mikinu, takže teď stojí opřený o linku jen v černém tričku s krátkým rukávem, vidím teda nejen jeho silné vytvarované paže, ale i tetování plazící se opravdu po celé jeho pravačce a končící až někde na rameni. Rychle uhnu pohledem, když on ten můj vycítí a pohlédne na mě taky.

„Klidně už můžeš začít vysvětlovat, Taehyungie, s Hobim tě posloucháme. Někdo jako ty přece nemůže být opravdu na útěku, a jestli jo, musel to být fakt ohromný důvod," mrkne na mě a s výdechem se posadí naproti mně k menšímu stolku na okraji kuchyně, napije se své kávy, ale nepřestává mě sledovat.

„Než začne, chápu to dobře, že vy dva se už znáte?" zeptá se překvapeně mladík s kaštanovými vlasy, jenž zůstane opřený o linku a popíjet i svůj nápoj. Než stačím odpovědět, Jungkook si tuhle otázku rychle přivlastní.

„Potkali jsme se v Moment klubu, Taehyung po mě chtěl ananasový drink."

„Po tvém doporučení," dodám rychle, aby to nebylo jen na mně, netuším, zda jeho kamarád ví, jaký vliv má ananas na muže, ale nechci riskovat, aby si o mně, bůh ví, co pomyslel. Nejraději bych i zdůraznil, že kromě toho, že mi namíchal ananasový drink, tak mi i ukradl první polibek, tak bych aspoň tohle téma zase otevřel a Jungkook by už před tím neutíkal, ale na to momentálně nemám tolik odvahy.

„Jo, ještě jsem ho jeden krásný večer nesl domů na zádech, protože chudák nemohl chodit," dodá zase on a znovu si usrkne kávy, nad tím se znovu zamračím a dovolím si trochu víc otevřít pusu.

„Ano, to byl včerejší večer a byl vážně krásný, protože jsi nebyl tolik arogantní, a dokonce jsme si navzájem otevřeli srdíčka, nemusíš dělat drsňáka před tvým kámošem," pronesu a kývnu hlavou směrem k hnědovláskovi, ale na tohle mi kupodivu odpoví právě Hoseok.

„Přede mnou? Já ho znám, jako svoje boty, dělám mu náhradního hyunga už čtyři roky, spíš ty budeš ten důvod, ale vaše chemie je teď vedlejší, já bych taky rád znal odpověď, navíc tě oproti Jungkookovi neznám vůbec, představ se mi trochu víc, hmm?" polknu nad jeho první poznámkou a nervózně se podívám na Jungkooka. Žádná chemie mezi námi není, ale to je asi vážně teď vedlejší. Nechtěl jsem působit neslušně a už to vlastně dělám jen kvůli tomu černovláskovi.

„Um, tak jo... je mi dvacet dva a doteď jsem pracoval v knihovně a neměl žádné problémy, ale před skoro rokem jsem začal mít problémy s nohou, prostě mě z ničeho nic začala bolet a dost mě to omezovalo, ale můj doktor mě pořádně nevyšetřil a předčasně to celé uzavřel tím, že musím na amputaci, protože z toho bude mít velký výdělek. Já jsem si to nechtěl nechat líbit a odmítl jsem to, proto za mými zády zařídil, abych měl tady ten zákrok nařízený od města, takže povinný, jinak budu zbaven všeho... dosavadní svobody," vydechnu a posmutněle se zadívám na hladinu v hrnečku, ve které vidím lehce svůj odraz.

„To je hrozné, čeho jsou dnešní doktoři schopni, díky bohu za Jina," pronese lítostně Hoseok a já se musím pousmát nad jeho smyslem pro soucit, on bude jistě milý člověk, „mm, jak ses vlastně o Jinovi dozvěděl, Tae?"

Líbí se mi, že už teď začal používat zkratku pro moje jméno, zní to víc přátelsky, jako by mě už teď přijal sem, do tohoto domova, jako někoho stejně rovného, jako je on. Znovu ale poklesnu, když si vzpomenu na svého strejdu i tátu, kteří jsou dost spojeni s tímto dalším dotazem.

„No... je to složitější, je v tom zamotaný můj popravený otec, ale... kontakt měl můj strejda, který věřil, že tady budu mít lepší život, když se té amputaci nechci podrobit. Myslím, že měl pravdu, Jin působí vážně profesionálně a mile," odpovím mu. Hoseok se nad tím usměje a přikývne na souhlas.

„Jo, Jin je anděl, jistě ti i správně ošetří tu nohu a není to tak zlé, jen si musíš dávat větší pozor, když jsi mezi lidmi a nejlépe mít nějakou náhradní identitu, ale mrzí mě, že k tomu muselo dojít, asi si budeš muset zvykat, pokud jsi opouštěl stálý domov a blízké." Odhadl to úplně přesně, proto rychle přikývnu na souhlas. Ano, stesk a pocit ztráty bude těžké překonat.

„Mm, máš to těžší, já neměl kam jít, všechno mi vzali, nenašel jsem dostatečně dobrou práci, abych byl schopný všechno platit, nakonec jsem skončil na ulici a nebýt Jina, asi už lítám nad vašimi hlavami. Jungkook zase v šestnácti letech utekl z dětského zařízení pro sirotky, taky neměl lepší možnosti a vlastně jsme oba neměli nad čím váhat, když jsme sem šli. Máš docela velkou odvahu, že ses rozhodl sám," povzbudí mě a já se najednou začínám cítit líp, cítím se přijatý a chápaný, Hoseok na mě působí opravdu hodně pozitivně.

„Oh, ummm, děkuju," uculím se, ale poté se na oba dva soucitně podívám, „a taky mě mrzí, čím jste si museli projít..."

„Ále, to nic, už je to za námi. No, já si jdu zabrat koupelnu, zatím se tu bavte," vydechne s úsměvem hnědovlásek a po dopití svého nápoje zamíří směrem, kam ukazoval Jin, když mi mluvil o koupelně. I já spolknu poslední lok kávy a vstanu od stolu.

„Tak... já si asi dolů odnesu ten kufr, ať tady nepřekáží," šeptnu nejistě, protože jakmile zmizel Hoseok za rohem, ztratil jsem pocit uvolnění, protože v přítomnosti Jungkooka jsem stále dost nejistý, obzvlášť po naší konverzaci patnáct minut zpátky. Než ale stačím dojít ke kufru, někdo chytne moji paži, a tak mě zastaví. Překvapeně kouknu na černovlasého mladíka, jak si mě přitáhl blíž k sobě, opět.

„Takhle upřímný jsi ke mně mohl být dřív," řekne monotónně a já nad tím protočím očima.

„Tak jako ty?" Pustí moji paži a natáhne se k mému kufru, který vyzvedne nad podlahu a zamíří ke schodům vedoucím do přízemí a poté do sklepa. Zmateně k němu přiběhnu a kufr mu chci vytrhnout z rukou, ale on mě jemně odstrčí stranou.

„Nech to na mě, odnesu to tam, mimochodem, heh, jsem rád, že ti ten včerejší večer připadal krásný, i když byl krátký," ušklíbne se na mě a bez dalších řečí začne scházet schody i s mým kufrem.

Zůstanu jen mlčky stát a zírat směrem, kudy ten černovlásek šel. Hraje si se mnou anebo má jen chvilky, kdy má potřebu do mě rýpat, ale ve skutečnosti o mě jeví nějaký zájem? Myslím, že mě čeká docela těžké období, jestliže teď budu v jeho přítomnosti doslova každý den...

Dobrý večer <33

Jak se máte? Jak se daří? :333

Love you all, purple you <33