Escape (Taekook/Vkook) CZ

-10-

„Možná bys to potřeboval, čas od času to není od věci, Taehyungie."

Překvapuje mě, že si pamatuje moje jméno, přeci jen, já jsem pro něj byl jen dalším hostem, nebylo by zvláštní, kdyby nevěděl, jak znělo moje jméno, ale nemůžu si stěžovat, potěšilo mě to, a představa, že to není jen jeho geniální pamětí, ale i jakýmsi vzájemným zájmem, mi lichotí ještě víc.

„Mm, myslím, že můj žaludek by mi za to nepoděkoval," zamumlám, nad tím se on zasměje a kolem pasu si uváže látkovou tmavě zelenou zástěru, takovou zelenou, jako je kůrka avokáda. Dlaní si prohrábne své havraní kadeře, zatím, co já jen mlčky sedím s bradou podepřenou a zrakem zakotveným na jeho osobě.

„Dneska bez svého partnera?" optá se mě z ničeho nic a moje zasnění nad jeho tváří pomine, zamračeně se narovnám nad tou poznámkou.

„Říkal jsem, že Namjoon není můj partner."

„Já vím, jen tě škádlím, v tom případě máš ale pravdu v tom, že by ses dneska nechtěl opít, nevím, kdo by tě potom odtáhl domů, protože já bych to nebyl, i když... kdybychom byli hlavní hrdinové nějaké romantické knihy, asi bych to udělat musel," mrkne na mě a ve mně se nahromadí směs všech různých emocí, ani nedokážu pořádně rozpoznat, zda si ze mě jen dělá srandu, protože musím vypadat, jako bych ho měl plnou hlavu, což sice mám, ale není to tak, jak on si myslí. Anebo jestli to říká jen jako další způsob, jak mě „poškádlit", protože v tom on je přece dobrý, dělal to i minule, a to si mě přece tolik získalo.

„Uhm, v tom případě jsem rád, že nejsme v knize," ceknu, abych se vymanil z jeho mylných domněnek, že bych snad něco takového po něm chtěl.

„Heh, jistě, ty asi nebudeš obstojný lhář, huh?"

„A ty asi nebudeš obstojný... um... v čtení mých myšlenek! A víš co? Vlastně tady vůbec nejsem kvůli tobě a kvůli tvým poznámkám, kterými mě asi provokuješ, ve skutečnosti jsem tady chtěl být a klidně i bez tebe," prsknu na něj, jako bych mu to snad opravdu vyčítal, ale vlastně jsem jen vybouchl z návalu rozpaků a horka v mém těle. Trochu jsem ale tušil, že ho tohle neurazí, kdybych si to nemyslel, nevyjel bych na něj.

Opět mě doprovodí jeho smích, než se opře o bar tak, aby mi byl opět tak moc blízko, až jsem skoro schopný cítit jeho dech, jenž už ovšem není ovoněný ananasovým nápojem, ale obyčejnou mentolkou.

„Jsi rozkošný, fakt nelituju toho, že jsem přišel," řekne už klidněji, neboť je mezi námi jen malá mezera, přes kterou se zvuk snadněji dostane až ke mně, takže ho slyším mnohem lépe i přes hlasitou hudbu. Zadívám se do jeho tmavých očí, ve kterých se lesknou odrazy světel kolem a taky něco, jako je spokojení. Musím uhnout jako první, protože se mi opět začne hnát do líček ruměnec.

„D-Dám si ještě jeden..." vykoktám ze sebe téměř šeptem, ale Yongsik mě nepřeslechl, chytne po mojí prázdné sklenici, jako na povel generála.

***

Zamotá se mi hlava, když polknu další lok ananasového alkoholického drinku. Naštěstí jsem nepřešel počet čtyř sklenic, od doby, co mi černovlasý barman namíchal třetí várku, vychutnával jsem si to a po drobných lokách nápoj pil další hodinu, když jsem ale brčkem nasál poslední kapky, Yongsik se nenechal odbýt a namíchal mi ještě počtvrté. I přesto, že se stále cítím dost při vědomí, se se mnou okolí trochu pohupuje.

„Není ti špatně?" zasměje se hlas přede mnou a já malátně pozvednu svoji hlavu. Trvalo mi to celé tři vteřiny, než jsem Yongsika zaostřil, přesto jsem ale přesvědčený, že opilost na mě neleze, pouze mě trochu alkohol otupil.