Escape (Taekook/Vkook) CZ

-59-

Opatrně sejdu schody i s další plnou miskou horké polévky. Už bude pět hodin večer, Jungkook celou tu dobu převážně prospal, muselo mu jistě vyhládnout, ale nic jiného, než teplé tekuté jídlo mu teď nejspíš přes hrdlo neprojde. Zastavím se, jakmile sejdu poslední schod v přízemí a zaposlouchám se do prudkého šumějícího deště za uzamknutými hlavními dveřmi. Tohle pochmurné počasí, které se venku vyklubalo, mě akorát dostává do nepokojů a pocitu nedostatečného bezpečí. Jinův dům mi najednou připadá, jako myší doupě, před kterým číhá kočičí packa s ostrými drápy připravená nás všechny jednoho po druhém polapit a odnést si nás v zubech.

Jakmile se Jungkook trochu zotaví, budeme muset odejít daleko odtud, i když vůbec netuším, jestli se nám podaří dostat na tolik žádané Japonské ostrovy, stále nemáme dost peněz ani na tu černou jízdenku a v městě už není nikde bezpečno. Povzdechnu si nad tím a raději zatřepu hlavou, aby se ve mně nezačal hromadit stres a strach, pevněji stisknu hřející misku mezi dlaněmi a sejdu i poslední schody vedoucí do sklepa. Projdu celou tichou chodbou, dveře od pokoje jsou naštěstí pootevřené, takže mi do nich jen stačí zatlačit špičkou nohy, abych mohl překročit práh. Jakmile to ale udělám, zaraženě se zastavím mezi dveřmi a zahledím se na propoceného černovláska deroucího se ven z postele.

„Jungkooku, ty někam jdeš? Na záchod? Nikam jinam tě nepustím, musíš ležet-..."

„Je mi trochu líp, musím toho využít a jít se osprchovat, už začínám vážně dost smrdět, ani nevím, kdy jsem se naposledy koupal a teď jsem se obzvlášť hodně vypotil... musím jít hned," vysvětlí chraptivě a malátně se postaví na slabé rozechvělé nohy. Pohotově rychle odložím misku s polévkou na stolek a pomůžu Jungkookovi najít stabilitu.

„Tak půjdu s tebou, nebo tam sebou sekneš... um, jsem rád, že je ti trochu líp, až ti Jin přinese antibiotika, určitě to bude ještě lepší," pronesu úlevně a s pousmáním se s Jungkookem doploužím zpátky do chodby. Oproti sklepnímu pokoji je tady v chodbě chladněji, ucítím, jak se Jungkook začal nepatrně chvět, když se na jeho zpocené tělo nalepilo mrazivo.

„Kde je vůbec Hoseok, ani se tady dole neukázal... je v pořádku?" optá se mě nejistě Jungkook a já sklesle přikývnu na souhlas. Taky mě mrzí, že Hoseok nepřišel Jungkooka ani přivítat, ale mám nejspíš tušení, jaké pocity vůči němu teď pociťuje.

„Myslím, že se ti teď bude trochu vyhýbat, víš, on jediný nechtěl, abychom nějakou záchranu podnikali, jediný byl přesvědčený, že už ti není pomoci a byl připravený se s tím smířit, teď se asi cítí provinile a ani neví, jak tě po těch dnech pozdravit... odnesl si nahoru peřiny, nejspíš bude spát v obýváku na gauči," vysvětlím svoje domněnky, protože Hoseok sám nic nahlas nepřiznal a ve skutečnosti nevím jistě, zda jsou moje myšlenky správné, ale nic jiného v tom vidět nedokážu, ač se ten mladík chová divně už nějakou dobu, ale to vlastně i Jin. Všichni v tomto domě jsou jako vyměnění a já už si ani nevzpomínám, kdy to všechno začalo.

„Mm, neměl bych mu to za zlé, možná bych měl udělat první krok a jít za ním..."

„Možná bys mu měl dát prostor a nechat to být," vydechnu a rozsvítím mdlé žluté světlo sklepní chladné koupelny se staromódním designem. Zavřu za námi a kartou uzamknu dveře, kdyby náhodou někoho napadlo sem přijít, i když jsme s Jungkookem nejspíš jediní, kteří toto místo ještě navštěvují.

„Ah, cítím ve vzduchu vzpomínky," usměje se na mě Jungkook, když mu pomůžu se opřít o dřevěnou lavici, abych mohl zatím pustit horkou vodu a pára zahřála prostor kolem nás. Pokusím se zahnat lehkou červeň v mých lících, jakmile zajdu za roh menší zídky u sprchového koutu, protože ani já nedokážu nevidět naše poprvé živě před očima, když jsme tady znovu pospolu. Pustím proud sprchy a vrátím se zpátky k mladíkovi, jenž zápasí se svým propoceným tričkem. Zasměju se a vlhkou látku mu přes hlavu přetáhnu sám.