Escape (Taekook/Vkook) CZ

-48-

„Zalez dovnitř, tohle je tvoje cela, ale moc se tady neubytovávej, nezdržíš se tady dlouho." Po celou dobu, co mě ochranka vedla do oddělené cely, jsem měl hlavu sklopenou a odmítal jsem komukoliv na cokoliv odpovídat. Nikdy jsem se necítil víc poníženě, ale zároveň tak moc v koních. Vždy jsem věděl, jak se z problému dostat, nikdy jsem nezažil situaci, ve které bych byl opravdu bezbranný, pokud bych si tedy odmyslel chvíli, která byla pramenem celého mého zničeného života.

Jsem vyčerpaný a unavený, nepsal jsem několik hodin, snad dny, ale o čase jsem ztratil pojem už dávno. Prošel jsem si soukromým výslechem ještě v den, kdy mě chytili, neřekl jsem jim ani slovo, celou dobu jsem jen seděl a mlčky zíral do špinavé šedivé podlahy policejní stanice. Nebylo o čem mluvit, ať už bych řekl cokoliv, nic by to neovlivnilo, předpokládal jsem, že to bylo jen jakousi povinnou součástí pro moje brzké popravení.

Jen, co mě muž v černé uniformě zatlačí do stísněné tmavé místnosti s jedním podlouhlým okénkem u stropu, přes které by se neprotáhla ani kočka, rozhlédnu se kolem a ohrnu nos znechucením při pohledu na sešlou postel, poškrábané stěny a zatuchlý pach starého sklepa.

„Uh, v tomto mám hnít až do úterka? To tu dřív chcípnu na nějaké roupy," syknu otráveně a zahledím se do podlouhlého okénka nade mnou, ze kterého se sem dere mdlé světlo zvenčí. Zaslechnu za sebou bouchnutí těžkých tlustých dveří a poté zamykání. Nečekal jsem ani žádnou odpověď, nikdo mě tady ve skutečnosti neposlouchá, jsem pro ně odpadek, jenž bude brzy zdevastován.

„Nesundali jste mi ty zkurvený pouta!" zařvu ještě, když ucítím stálý neústupný nátlak na mých zápěstích. Kovové studené kroužky stále pevně obepínají moje ruce, spoutali mi je vepředu, takže na ně pěkně vidím, okolo nich už se mi kůže otlačuje a zbarvuje do sytější červené až fialové. Už mě nikdo neslyší, anebo ano, ale jako to dělali doteď... ignorace je pro ně očividně snadnější cesta.

S povzdechnutím se doploužím do rohu uzavřené místnosti a posadím se na zem, opřu se hlavou o stěnu a zadívám se opět do okna. Kéž bych mohl prostě odletět, jako prostý vrabec, jenž by dokázal proklouznout mřížemi za okenním rámem. Nemám ponětí, kolik je hodin, zda teprve poledne, nebo už se chýlí k večeru, ale v jednom jsem si jistý – Taehyung musí být vystrašený k smrti a to jediné, v co teď nejvíc doufám, je, že zůstane u Jina a nerozhodne se mě jít na vlastní pěst hledat. Chytli by ho a já bych se obracel v hrobě, kdybych měl na triku jeho popravu. Nesl bych si tu vinu na bedrech, ale tu si ponesu i teď, mám zašpiněné svědomí i kvůli slibu, jenž jsem mu dal a nedodržel. Měl jsem se vrátit, ale teď sedím zavřený v osamocené špinavé cele a bezdušně čekám na den, kdy odejdu na věčnost.

„Promiň mi to, Taehyungie..." zašeptám do okna, ale do hrdla se mi natlačí bolavý knedlík a jsem nucen se rozkašlat. Cítím se mizerně, nejen psychicky, po celém těle mi běhá nepatrný mráz, jako bych měl zimnici, na hrudi cítím tíhu a každičký nádech je náročný. Není pochyb, že delší doba v mrazáku moje tělo skolila a já, s tímto přístupem lidí ke zločinci, budu za chvíli škemrat o to, abych měl to trápení konečně za sebou, protože tohle se bez léčby nikdy nezlepší a já nemám právo ani na polovinu jediné tabletky na snížení horečky.

Přitáhnu k sobě kolena a schoulím se do malé hromádky neštěstí. Je tady najednou mnohem větší zima a smrad zatuchliny, jako by zesílil. Sotva držím svoje víčka nahoře, ale i když bych usnout měl, nechci to za žádnou cenu. Mám teď tak málo posledního času, spánek mě okrade o tolik.

Jestli mám zůstat až do poslední chvíle trčet v této kopce, je jen jedna nejrozumnější cesta, jak využít každičkou mizernou vteřinu svého života. Vzpomínat a myslet na chvíle s ním.