Escape (Taekook/Vkook) CZ

-26-

Lehnu si na matraci menší přistýlky, kterou mi Jungkook vytáhl několik hodin zpátky a postavil naproti dvoupatrové postele vedle police na oblečení. Je to zvláštní, spát v úplně jiném prostředí a v jiné posteli, mnohem tvrdší posteli a s nadýchanou peřinou vonící jasmínovou aviváží, i tento odlišný odér mi bude jen připomínat, že nejsem ve svém pokoji.

Přesto jsem si ale dovolil si trochu přizpůsobit prostředí a nalepil jsem si na vybledle žlutavou stěnu fotografii, na kterou jsem vždy před spaním zíral u sebe doma – já, můj strejda a táta s nádhernou přírodní scenérií za námi. Posmutněle se uvelebím na polštáři a zakoukám se do našich spokojených obličejů na fotce. Ukazováčkem po nich lehce přejedu, ach, jak moc rád bych tuhle chvilku prožil znovu, dal bych za tu možnost cokoliv na světe.

„Můžu zhasnout, Tae?" ozve se Hoseokův hlas poté, co se sám uvelebil na svém dolním loži patrovky. Letmo se na něj podívám, jeho paže už je natažená a nachystaná bliknout s malou žárovkou, jež sotva drží tuhle místnost při světle. Zároveň mi ale zrak sjede výš k horní matraci a zamračím se nad tím, že je stále prázdná, ač vím, že ji její majitel zaplní až po půlnoci a teď není ani jedenáct večer.

„Jasně, můžeš," odpovím konečně po delším mlčenlivém pokukování a zahrabu se co nejvíc pod voňavou peřinu, když ložnici vmžiku pohltí černočerná tma, protože sem nevede ani žádné podlouhlé malé okno, které by sem vehnalo trochu měsíčního svitu. Zaposlouchám se do hlasitého bubnování dešťových kapiček do střechy domu a jejich šumění, snadno rozeznám, že malý deštík to není, ale docela intenzivní liják, jež se prodírá vrstvou znečištěného vzduchu a alespoň na chvíli jej čistí.

Snad Jungkook opravdu dorazí v pořádku, ale jestliže o něj nemá obavy ani Hoseok ani Jin, nejspíš bych se neměl strachovat ani já, oni ho přece znají mnohem lépe a vědí, co je schopen zvládnout.

Pevně sevřu v dlani roh peřiny a zavřu oči. Necítím se na to, abych usnul, ale vím, že musím. Musím tu první noc zaspat a dočkat se druhého dne, ve kterém mě čeká ošetření mojí nohy a další zvykání na tento domov. Stejně mě ale svírá zlé svědomí, že jsem se možná namočil do něčeho, co je nad moje psychické síly.

„Mm, dobrou noc," pronesu ještě do ticha a moje srdce se trochu zklidní, když mi na to můj nový společník odpoví jednoduchým: „dobrou", ovšem takovým příjemným tónem, že mě tato snadná odpověď pohladila po těle a upokojila moje myšlenky.

***

Do mých uší se opět dostane zřetelné ševelení deště, když moje mysl na chvíli opustí svět snů a probere mě do reality. Stále mám zavřené oči, vím, že je ještě noc, vlastně mám pocit, že jsem doteď spal jen patnáct minut, měl bych prostě spát dál, ale zmocní se mě dráždivý pocit, jenž mi nedá klid k tomu, abych prostě pokračoval ve svém snění.

Je to těžké tlačení na hrudi a napětí v mých víčkách, které se chtějí otevřít a donutit mě zkontrolovat své okolí, zda jsem opravdu v bezpečí a můžu se do spánky znovu ponořit. Nedá mi to, s malým zamračením oči pootevřu a zaostřím i přes ospalky v koutkách.

Něco je jinak. I přes to, že je noc a kolem mě tma, vidím dobře siluety patrové postele naproti mně, polic, a dokonce i věcí poházených na zemi a radiátoru, teď už mi ale dochází, proč lépe vidím, tma je totiž protrhaná mdlým žlutým světlem vycházejícího z pootevřených dveří, za kterými je očividně rozsvíceno, a vykresluje mi tak stíny věcí okolo mě.

Až po chvíli zírání před sebe mi začne docházet, že i přesto, že panuje mladá noc, svítí se ve sklepě a nejspíš tam někdo je. Moje srdce nabere na rychlosti svého pumpování, najedou mám v hlavě tolik otázek a obav, až mě to donutí se lehce nadzvednout, abych se mohl na dveře lépe zadívat, ale jen co to udělám, zahlédnu siluetu osoby sedící přímo na mojí posteli, jen pár centimetrů ode mě.