Escape (Taekook/Vkook) CZ

-52-

„Stůj rovně, nohy trochu roztažené, zpevni paže, to je nejdůležitější, a nezadržuj dech, pěkně zhluboka dýchej a zamiř na cíl, jakmile si budeš jistý, pomalu stlač spoušť. Všechno dělej s citem, šetrně, chovej se k té pistoli jako k Jungkookovi a pod tou plechovkou si představ toho grázla z Moment klubu, který ho dostal do té šlamastiky."

Yoongiho hlas zní poněkud klidněji, než jsem očekával. Nejde si nevšimnout, že už má se zbraněmi zkušenosti. Ještě se ani nepřevlékl, stále je ve svém bílém tílku na spaní, které pomalu splývá s jeho bledou pokožkou a ladí s jeho vlasy, a v šedých širokých teplácích. Jednu ruku má ledabyle zastrčenou v kapse, druhou svírá ucho hrnku, ze kterého se dere hustá bílá pára.

Může být něco málo kolem sedmé hodiny ranní, vstávali jsme brzy, abychom měli dost času na tréning střílení a sebeobrany a taky na zdokonalení Yoongiho plánu pro záchranu Jungkooka. Jsme na tiché a chladné zahradě, těsně nad přerostlými stébly trávy se line ranní mlha, sápe se po mně mrazivo, i přesto, že oproti Yoongimu mám na sobě Jungkookovu teplou černou mikinu i jeho tepláky.

Zaostřím na prázdnou plechovku od piva stojící nehnutě na židli uprostřed zahrady. Nejsem si jistý, jak přesně zamířit, ač mi to Yoongi vysvětloval snad třikrát. Jsem nervózní a nesoustředím se, stačí, abych nabitou pistoli jen držel a už se mi v žaludku usazuje nepříjemný tlačivý pocit strachu.

„Tobě se to snadno řekne... držíš v rukách zbraně jako... já nevím, jako hrnek s kávou," postěžuju si podrážděně a dál se snažím zamířit na plechovku přede mnou, ale moje ruce se začínají klepat a hlaveň pistole těká ze strany na stranu. V periferním vidění se mi náhle ocitne hustá pára a když pootočím hlavu na bok, všimnu si, že si menší bělovlasý muž stoupl těsně vedle mě.

„Míň mluv, víc miř. Jestli chceš utěšit, když zvládneš trefit tu malou plechovku, zvládneš i mnohokrát většího člověka, ale... spíš jde o to, abys ho trefil do správného místa, aby ti to ještě nemohl vrátit," promluví monotónně a usrkne si horkého nápoje.

„Uhm, to mě neutěšilo... nechci se trefit do člověka-..."

„Řekl jsem, ať nemluvíš, máš snad nějaké problémy? Trpíš nesoustředěností nebo máš ADHD? Prostě se uvolni, remcáš a míříš na tu blbou plechovku už deset minut, myslel jsem, že chceš zachránit Jungkooka, tak se do toho opři a už ksakru vystřel," zavrčí rázněji bělovlásek a já, ač bych mu na to opět rád odpověděl, polknu všechna slova a pokusím se zahledět pouze na jeden jediný bod a tím je ubohá plechovka od piva čekající na můj výstřel.

Zhluboka se nadechnu, zamířím, jak mi to Yoongi vysvětloval a s výdechem konečně stisknu spoušť. Ozve se ostrý výstřel a v mých dlaních to skoro zavibruje, škubnu sebou a křečovitě zavřu oči. Tohle rozhodně není nic, co patří do mých rukou, ale jestliže to bude nutné, abych zachránil život mého partnera, nemám na výběr.

„Šikovný," zaslechnu hlas vedle sebe, jenž mě donutí oči otevřít a zkontrolovat plechovku, ale ta už na židli nestojí. Bezvládně leží ve vysoké trávě, vidím ji jenom díky pestré červené barvě, „trefil jsi hned napoprvé, nejsi tak marný, jak vypadáš," pochválí mě Yoongi a kývne hlavou směrem ke shozené plechovce.

„Jdi si ji postavit a zkus to znovu."

„Nechceš mi zatím říct, jestli jsi už domyslel, jak přesně se dostaneme dovnitř budovy? Říkal jsi, že musíme nějak projít přízemím, jak přesně to provedeme, aby nás nechytili?" optám se a rozejdu se směrem k spadené plechovce. Yoongi se s výdechem znovu napije své kávy a zahledí se do dály za pletivem kolem Jinova pozemku.