Potichu otevřu dveře od bytu, ani nerozsvěcuju světlo v chodbě, abych neprobudil zbytek rodiny, takže sotva vidím, kam šlapu. Zuju si boty a dlaní nahmatám stěnu. Jsem pořád hodně promrzlý, seděl jsem na té lavičce další hodiny a brečel do dlaní s domněnkou, že mi tak bude líp, ale ve skutečnosti je mi ještě hůř. Rukávem si utřu ještě teď zaslzený obličej a z kapsy od kabátu vytáhnu svůj zmuchlaný papír, jenž schovám v dlani a poslepu se rozejdu ke schodišti vedoucího do mojí ložnice.
Sotva stoupnu na druhý schod, do očí mi náhle zasvítí ostré žluté světlo z žárovky, jež se rozlehlo po celém bytě během pouhých pár vteřinek. Zmateně se zastavím a přivřenýma napuchlýma očima se rozhlédnu kolem sebe.
„Kime Taehyungu, kam si myslíš, že jdeš?!" rozezní se prostorem pronikavý hlas mojí matky. S povzdechnutím se otočím na dvě osoby stojící u kuchyňských dveřích už v nočních košilích. Nejen moje máma, ale i strejda Daejin.
„Uh, mami... proč nespíte?" zamrmlám podrážděně a nechám si svými vlasy překrýt svůj obličej, který je ještě flekatý od pláče, hnědovlasá žena se zamračeně přiblíží až ke mně a chytne mě za paži, aby mě přitáhla od schodů dolů.
„Proč nespíme? Je půl druhé ráno a ty nikde, volala jsem ti, ani mi to nezvedáš, měla jsem strach, že se ti něco stalo, a ty se ještě ptáš, proč nespíme?! A co to máš s očima, ty jsi brečel? Někdo ti ublížil?" začne se až moc vyptávat a já už to nevydržím, se zatnutými zuby se jí vysmeknu z úchopu.
„Přestaň se pořád tak starat, jak kdybych byl dítě! I kdybych přišel ve čtyři ráno, je to moje věc, jasný? Je mi dva a dvacet, sakra! A to, proč brečím, je taky moje věc..." štěknu to všechno, na chvíli mě z toho zamrazí, nechtěl jsem být tak hrubý na vlastní mámu, ale právě jsem rozhozený se samotného dopisu, a ještě řešit nějaké hloupé hádky s matkou.
„Taehyungu... co se s tebou v poslední době děje, nechceš si promluvit?" optá se máma už klidněji, její hlas se ale lehce chvěje, jako by sama zadržovala slzy. Semknu rty pevně k sobě a polknu knedlík v krku, nechci s ní o tom mluvit, o té amputaci, bylo by to jenom horší, vím to.
Popotáhnu nosem a palcem si rychle setřu malou slzičku z koutku oka, otočím se k oběma zády a bez odpovědi vyjdu schody. Kartou otevřu svoji ložnici a jen, co za sebou zase zavřu, opřu si čelo o dveře a nechám si po tváři stéct další slzy. Sklouznu se po nich do sedu a schoulím se do klubíčka. Rozhlédnu se kolem sebe, moje osvětlená akvária podél stropu opět pestře září modrou barvou a trhají úplnou tmu v tomto pokoji.
Sklopím zrak ke své dlani, kterou rozevřu a poskytnu si tak pohled na papírovou kuličku, z posledních sil ji odhodím na podlahu a hlavu si opřu o zavřené dveře. Měl bych se z toho vyspat, ráno moudřejší večera, třeba mě ještě napadne, jak z toho ven, třeba bude moje myšlení pročištěné a já budu lépe uvažovat, co udělat dál.
S tichým vzlykem se vyškrábu na nohy a doploužím se do postele, nechám své tělo spadnout na matraci ještě v oblečení, svůj obličej zabořím do malého polštáře, jenž hned nasákne moje zbylé slzičky.
„Omlouvám se, mami... nechtěl jsem na tebe křičet..." zašeptám nešťastně a nechám svoje víčka sklouznout dolů.
***
Mým pokojem už je rozlezlé sluneční světlo, které se mi sem drásá skrz podlouhlé okno. Jsem vzhůru už dlouho, probudil jsem se, když teprve svítalo a už jsem nedokázal znovu usnout. Moje hlava je zaplněná slovy z dopisu a otázkami, co teď vlastně zmůžu. Ležím na své posteli a zírám do stropu bez schopnosti vstát a jít si připravit snídani, umýt se a převléct se do čistého oblečení.
ČTEŠ
Escape (Taekook/Vkook) CZ
Fanfiction[dokončeno] Kim Taehyung žije ve složité době pokročilé techniky. Lidé nemají právo svobodného rozhodnutí, co se svým životem, řídí se příkazy svého města, ze kterého není jednoduchého úniku. Taehyung s tím není smířený, pomyslné mříže všude kolem n...
