Escape (Taekook/Vkook) CZ

-41-

Hoseok p. o. v.

Jinovo auto zastaví na volném prostoru pro parkování kousek od nákupního centra Nového Soulu. I přesto zůstaneme oba dva ještě chvíli sedět na svých místech a pozorovat okolní prostředí přes okno auta. Město je stále tak ponuré a zašedlé, i svítící plakáty a billboardy tolik nerazí a spíše zanikají v mdlém okolí. Kolemjdoucí se ovšem stále přetlačují v zahuštěných davech a téměř po sobě šlapou, v tuto chvíli by bylo nebezpečné zkoušet jít v protisměru.

„Nenávidím to tady, vždycky si vzpomenu, jak jsem tady kdysi ležel ve starých hadrech a žebral o pár drobných na jídlo..." vydechnu sklesle a prsty jemně přejedu po skle.

„Nemusel jsi jezdit se mnou," ozve se hlas vedle mě. S povzdechnutím se otočím na tmavovlasého mladého muže za volantem, sedí skoro stejně tak sklesle a prázdnýma očima pozoruje ulice za oknem.

„Já vím, ale taky vím, že nemáš rád davy, chci ti být nablízku, kdybys náhodou chytil nějaký úzkostný stav... proto přece jezdím pořád s tebou," vysvětlím mu, stejně ale vím, že on si je tohoto vědom, už tolikrát jsem mu to říkal, jenže on si nechce připustit, že narušuju svoje pohodlí pro to jeho.

„Potřebujeme toaletní papír, kapesníky, tuhé mýdlo a zubní pastu, půjdeš do drogerie a já nakoupím jídlo, ať to máme rychleji za sebou, zvládnu to, jím přece ty malý zelený sajrajty, potkáme se u auta," řekne to všechno v jedné tónině a už se chystá otevřít dveře, ale já ho ještě pevně chytím za paži a vážně se na něj zadívám, jako bych se z něj snažil číst, ač toto teď opravdu nepotřebuju, jen se chci přesvědčit, že ví, do čeho jde.

„Jine, můžeme jít první do drogerie a potom pro jídlo, společně."

„Já vím, Hoseoku, ale chci, abychom to udělali takto, jak jsem řekl. Vezmi si moji kartu."

„Tak dobře," odpovím, protože mu chci ukázat, že mu věřím, pouze se o něj strachuju a chci mít jistotu, že všechno zvládne. Moc dobře vím, jak moc ho dokážou jeho úzkosti ponořit, moc dobře vím, čeho je schopný, když chytne zlý zkrat, obzvlášť teď, když se mu vrací jeho trápení kvůli Jungkookovi, teď už i kvůli Taehyungovi.

Převezmu si Jinovu platební kartu, jež pevně stisknu ve své dlani, aby mi nikde nevypadla, poté opustím auto stejně, jako ho opustil mladý muž a zamířím směrem k venkovnímu výtahu, neboť vím, že drogerii najdu až v šestém patře budovy.

Snažím se držet dál od hustého proudu lidí, nerad bych se mezi ně zamíchal, už tak je mi centrum poměrně neznámé, často sem opravdu nechodím, oproti Jungkookovi, ač mě nikdo nehledá, mohl bych jít kamkoliv a domů se vracet jen kvůli hygienickým potřebám a noclehu, jenže já takový nejsem a nikdy nebudu.

Zastavím se ve frontě čekající na prosklený široký výtah, už teď vidím, jak průhledný kvádrovitý prostor klesá pomalu dolů, až nakonec zastaví před frontou. Dovnitř se nahrne kupa občanů, až bych měl skoro strach, že nás výtah neunese, to je i důvod, proč zůstanu opodál a raději si počkám na další kolo, dokud okolo mě už více čekajících není, kromě jednoho páru, dvou dětí a starší ženy.

„Dae, vrať mi to! Mami, ať mi vrátí mobil, mám tam rozehrátou hru!" křikne jeden menší chlapec naštvaně na svého staršího bratra, ale ani jeden z rodičů nevypadá, že by je tento povyk příliš rozrušoval, dál se spolu baví, jako by už dávno uměli tyto dětské hlasy blokovat a soustředit se jen na sebe.

„Stejně je tvoje skóre úplně na hovno," zasměje se druhý a já nad tím slovníkem zatajím dech. Ten hoch může mít okolo jedenácti let, víc určitě ne, přesto ani na tohle pár nezareagoval. Zamračeně zakloním hlavu a oddechnu si, když prázdný výtah začne klesat. Netrvá dlouho, než se dveře opět otevřou a já s klidnějším výdechem nastoupím společně s pěticí dalších pasažérů včetně docela odcizené rodinky.