„Jungkookie, spíš?" zašeptám do ticha a tmy ve sklepní ložnici. Už dlouhou dobu se snažím usnout, musí být jistě pozdní noční čas, i přes to, že ležím v jedné posteli společně s černovláskem, jehož teplé výdechy cítím na svém obličeji, po těle mi běhá mrazivá zima doprovázející můj špatný pocit ohrožení. Kdykoliv zavřu oči, vidím před sebou Šibenici, křeslo, ve kterém byl právě nadobro uspán jeden z odsouzených, parkoviště, kterým se rozléhaly střelné rány a velké hodiny ukazující téměř dvanáct hodin. Nemůžu se toho obrazu zbavit a pocit, že teď policie čeká venku, možná hned za dveřmi, mi nahání větší a větší strach.
„Mm, spal jsem polovinu dne, jen oddychuju," zamručí mi nazpátek stále se zavřenýma očima a dlaní mě pohladí po délce mojí holé paže, neboť má na sobě jen dlouhé světlé tričko s krátkým rukávem. Nervózně se přisunu blíž k němu a s povzdechnutím si opřu své čelo o to jeho. Pořád hoří, snad mu Jin co nejdřív sežene antibiotika, aby se jeho stav začal znatelně lepšit a nebyl jen na pár hodin utlumený obyčejnými prášky na bolesti.
„Je mi zvláštně... stahuje se mi břicho..." Moji řeč přeruší Jungkookovo prudké zvednutí hlavy, od jeho zorniček se odráží malé světlo linoucí se od pootevřených dveří a jde z nich i v této tmě vyčíst starost.
„Nenakazil jsem tě, že ne?" optá se nervózně a pohladí mě po čele, jako by se snažil zjistit, zda taky nemám horečku, ale já jeho ruku s uchechtnutím oddělám a přitáhnu ho zpátky do polštáře.
„Takto jsem to nemyslel. Jde o to, že mám prostě strach, aby nás policie nenašla rychleji, než třeba teď předpokládáme, nechci, aby tady jednoho dne zazvonili a odvedli nás všechny na popravu, včetně Jina a Yoongiho, možná i Hoseoka..." začnu sklesle vysvětlovat, než mě umlčí teplé rty, jež se vlídně přitisknou k těm mým. Klidněji vydechnu a víčka mi omámeně sklouznou dolů.
„No tak, nemysli na to, než k něčemu takovému dojde, budeme pryč, ještě vymyslíme, kam půjdeme, pořád máme čas, jasný? Neboj se, už jsem u tebe, tentokrát udělám opravdu všechno pro to, abych tě ochránil, abych nás oba ochránil." Jeho slova mě skutečně trochu uklidní, jen to, že je tady se mnou, mě vlastně svým způsobem uklidňuje. Chci mu být po boku až do konce života, ať už k tomu dojde kdykoliv, chci ho do poslední chvíle držet za ruku, ale v nitru své duše věřím, že společně všechno zvládneme, a nakonec se dostaneme do bezpečí.
„Miluju tě, Jungkooku," zašeptám mu do rtů těsně před těmi mými a opatrně se o ně otřu. On si mě s úsměvem přitáhne těsně k sobě, až se svým tělem natisknu na to jeho, dlaní mi vklouzne pod tričko a pohladí mě po holé pokožce, jež se po jeho horkém doteku naježí.
„Vážně jsme tu sami?" optá se náhle a svou dlaní začne pomaličku putovat níž, až k mému holému podbřišku, jenž není pod nátlakem lemu spodního prádla, protože na sobě žádné spodní prádlo nemám. Napjatě pohlédnu do lesklých očí těsně přede mnou a olíznu si rty. Byl bych hloupý, kdybych nevěděl, kam tato otázka směřuje, ovšem já na něj nechci tlačit, když ještě stále trpí horečkou a nejspíš i tlakem na hrudi kvůli zápalu plic.
„Jsme, ale... měl bys odpočívat-..."
„Odpočívám celý den, teď je mi vážně líp a jsem si jistý, že mi bude ještě líp, když..." nedořekne to, nechá tuhle větou otevřenou a dotkne se mě v intimním místě mezi stehny. Malé elektrické brnění mi proběhne podbřiškem a jakmile Jungkook uchopí moji volnou chloubu do celé dlaně, jež pevněji stiskne, prudce vydechnu do jeho tváře.
„Ukolébám tě ke spánku, hm?" zašeptá s úšklebkem a ztratí se pod peřinou. Zmateně se rozhlédnu kolem sebe a už jsem chtěl peřinu zvednout, abych zjistil, co se chystá udělat, ale jakmile ucítím jeho dlaně, jak pevně stiskly moje stehna, zakousnu se do spodního rtu a nechám peřinu klidně ležet. Cítím jeho horký jazyk, jak přejíždí po mých nejcitlivějších místech, až nakonec zakotví u mého vstupu. Silně stisknu polštář a překryju si s ním svůj obličej, abych utlumil své vzdechy, když jeho jazyk pronikne skrz.
Je to jiné, než jsem byl doteď zvyklý, takto ve tmě, ještě k tomu, když je Jungkook pod peřinou, vůbec na něj nevidím a nevím vlastně vůbec nic dopředu, všechny jeho kroky se dozvídám v průběhu, a to mě trochu děsí, ale vzrušuje zároveň. Jsem si jistý, že to nebude trvat dlouho, a tohle Jungkookovo chování mě dožene k intenzivnímu vrcholu.
„J-Jungkooku... ahh, p-pokračuj, prosím~"
Yoongi p. o. v.
Pochmurně sedím na okraji velké postele prázdné ložnice a sleduju malého hnědovláska schouleného pod šedivou dekou a oddechujícího pod vládou svého spánku. Když jsem ho šel před hodinou uložit, přál si, abych tu zůstal, dokud neusne. Přišlo mi to zvláštní, najednou jsem se zdál jako jeho zachránce než únosce, myslel jsem, že ze mě bude mít strach až do posledního dne, dokud nebudu muset vymyslet, co s ním bude dál, ale přitom stačilo ukázat svoji lidskou stránku a jeho citlivá duše mě přijala.
Tak snadné nalezení důvěry může být pro něj nebezpečné, kdyby tady teď seděl dávný Yoongi, jenž vlastně jedno takové citlivé srdíčko vlastnil, dopadlo by to s ním zle, stejně zle, jako to dopadlo s ním. Nemůžu na něj přestat myslet, už je to dávno, skutečně jsem věřil, že jsem se dokázal s naším osudem smířit, a že jsem dokázal zapomenout, ale přitom mi stačilo pouhé setkání s tímto mladíkem a všechno se mi to vrátilo před oči.
Chtěl bych ho chránit, teď, když znám i jeho druhou stránku, vím, jak těžké to má doma, že vlastně právě teď spí v mnohem bezpečnějším domě, ale bojím se, že to nezvládnu unést. Bojím se, že se ze mě stane ten stejný Yoongi, protože on někde ve mně spí, spí a kdykoliv se může probudit.
Jakmile se přesvědčím o tom, že ten chlapec nic nepoví a dokáže na tento únos zapomenout, nechám ho jít a zavčasu se mu ztratím ze života, než k němu začnu cítit větší pouto, než cítím už teď kvůli jeho povaze i vzhledu připomínající mi moji bývalou lásku a kletbu zároveň. S povzdechnutím vstanu, abych mohl ložnici opustit a nechat ho oddychovat, ale jakmile udělám jeden krok ke dveřím, zaslechnu jeho tiché skučení. Hbitě se k němu otočím čelem a všimnu si, jak ze spaní šmátrá svoji druhou rukou po obvazech na paži a bolestně kňučí, jako by se jeho rána znovu ozývala. Píchne mě u srdce a rychle si k němu znovu přisednu.
„To bude dobré, tiše, bude to dobré," začnu mu šeptat a šetrně ho po obinadlech pohladím. Nechci, aby jakkoliv trpěl, nezaslouží si to, a kdybych jen mohl vrátit čas, tu kulku bych střelil do svého vlastního ramene. Jimin se začne uklidňovat, se stále zavřenýma očima se přisune blíž ke mně, jako raněné kotě hledající úkryt.
„Ne, Jimine... já nejsem ten, kdo tě dokáže chránit, nenech si mnou zmást hlavu, prosím..." zašeptám zoufale, ale nejspíš mě skutečně neslyší, spí a dál se tiskne blíž ke mně. Měl bych odejít, nechat ho spát, ale po tomto to nedokážu. Se zatnutými zuby si přilehnu těsně k němu, přikryju ho až po krk peřinou a s výdechem se zahledím to tmavého stropu nade mnou.
„Kdybys jen věděl... už by ses ke mně nepřiblížil. Je mi to líto... ale budeš se muset vrátit domů hned, jakmile se zotavíš, prcku..."
Dobré odpoledne <33
Přijde to jen mě, nebo je tato kapitola kratší? Hmm, každopádně, ta příští bude naopak o hodně dělsí, protože se konečně dostaneme k Yoongiho minulosti, která je docela důležitá a on sám nám to nejspíš nepoví ><
Takže, uvidím se příště, snad dřív, než za týden :33 jen nevím, jak to budu zvládat, jakmile zase začne škola, protože už bude sakra leden a já už se vážně musím věnovat především přípravě na maturitu, hh T-T
Užívejte zbytek dne <33
ČTEŠ
Escape (Taekook/Vkook) CZ
Fanfiction[dokončeno] Kim Taehyung žije ve složité době pokročilé techniky. Lidé nemají právo svobodného rozhodnutí, co se svým životem, řídí se příkazy svého města, ze kterého není jednoduchého úniku. Taehyung s tím není smířený, pomyslné mříže všude kolem n...
