Escape (Taekook/Vkook) CZ

-51-

„My dva si musíme znovu popovídat, tentokrát trochu klidněji, souhlasíš?"

Usrknu si horkého čaje z hrnečku a položím ho zpátky na skleněný stůl. V obýváku jsme zůstali jen dva. Jin se schoval do své ložnice, vypadal znaveně, což ovšem trvá už několik dní. Hoseok ho následoval, nejsem si jistý, zda ho šel jen uložit a dělat mu chvíli společnost, nebo dnes bude přespávat u něj, ale zatím se ještě nevrátil a už to ani neočekávám.

Nechali jsme rozsvícenou jen vysokou lampu vedle koženého gauče, na kterém s Yoongim sedíme naproti sobě s horkými nápoji, které by nám měly dodat trochu víc energie. Hodiny na stěně ukazují téměř jedenáct večer a zanedlouho začne padat únava i na mě.

„Pamatuju si, když jsem se s Jungkookem setkal poprvé. Nebyl u Jina příliš dlouho, byl takový... drobný a zamlklý, pořádně nevěděl, co se sebou. Bylo jasné, že to bude mít v životě ještě těžké a já se rozhodl mu to ulehčit. Naučil jsem ho něco málo ze sebeobrany, jak zacházet s nožem, jak s pistolí, a on se učil rychle. Skoro se v tom našel. Myslím, že jsem ho tehdy podcenil, nebyl až tak bezbranný, jak působil, a to mě jen ujistilo v tom, že se o sebe dokáže postarat a vytvořit si svůj život podle sebe bez velkých překážek," promluví monotónně bělovlásek a napije se své kávy. Nervózně si promnu všechny prsty a zahledím se na klidnou hladinu mého čaje.

„Myslím, že ses v něm nepletl, Yoongi, dokáže se postarat o sebe a zároveň o někoho druhého. To, co ho smetlo na zem, byla jeho schopnost důvěřovat. Ten hajzl z Moment klubu se zachoval odporně, jen kvůli němu je teď Jungkook chycený," vysvětlím ve zkratce, aby si muž přede mnou nezačal myslet, že je to snad Jungkookova chyba. I když sám moc dobře vím, že na tom má také podíl. Ale to i já, měl jsem ho zastavit, rozmluvit mu to, nebo tam jít s ním, ač nejsem jako on, nejsem tak schopný... přesto by možná teď všechno bylo jinak.

„Důvěra je možná někdy ta nejhorší slabina," odpoví mi a zvedne ke mně zrak. Nemůžu na to nic namítnout, v tomto se nejspíš nemýlí. S povzdechnutím si na klín položím malý polštář a opřu si o něj lokty. Cítím se tak jaksi více chráněný.

„Stejně si popravu nezaslouží..."

„Vždyť to netvrdím. Přijel jsem zpátky, protože jsem přemýšlel. Jungkook byl jakousi krátkou součástí mého života a teď, když vidím před sebou člověka, který ho celým srdcem miluje... nemůžu se přetvařovat, že nevím, jak se cítíš. Zažil jsem si své." Nepatrně k němu vzhlédnu a zadívám se na jeho kamennou tvář, která ovšem, jako by konečně o trochu víc změkla.

„Takže...?" pobídnu ho k pokračování a Yoongi se s hlubokým výdechem opře do gauče a vážně se mi zahledí do očí, až mě z toho zamrazí. Nejen strachem, nejspíš i nadějí.

„Takže si pro něj půjdeme v úterý," řekne sebejistě a moje srdce se rozbuší nadšením, až mám chuť vyskočit a obejmout ho, ale udržím se, abych to neudělal, přeci jen si nejsme natolik blízcí a teď nechci nic pokazit.

„Nemůžu uvěřit, že se to vážně děje... jsem ti strašně moc vděčný, Yoongi, opravdu hrozně moc," vydechnu radostně, ale vmžiku se zarazím, „počkej... v úterý už je jeho poprava..."

„Právě proto, z basy ho nedostaneme, i kdybychom se postavili na hlavu. Jenže poprava proběhne v jiné budově, nevím, jestli jsi slyšel o Šibenici, tak se jmenuje ten dům, kde se popravují odsouzení. Pochybuju, že bude mít veřejnou popravu, musel by podepsat několik papírů o souhlasu, což on asi neudělá a má právo se rozhodnout. Soukromé popravy probíhají jen mezi dvěma lidmi, takže odsouzený a popravčí. Hlídka je pouze v prvním patře, stačí šikovně projít a už tě nikdo kontrolovat nebude, leda by měl podezření nějaký zaměstnanec a ochranku zavolal. Zbavit se popravčího bude to nejmenší. Nazpátek to vezmeme přes sklepní parkoviště, kde budeme mít auto. To pak zaparkujeme někde v centru města a domů nás odveze Jin, protože jet jedním autem až sem by bylo riskantní, policie by nás našla mnohem dřív."