Escape (Taekook/Vkook) CZ

-13-

Rozepnu větší příruční kufr a začnu si do něj skládat několik svých triček, které mi jsou nejmilejší, je mi jasné, že nebudu moct sbalit všechno, ale jen to nejnutnější, a to je v mém případě oblečení a nějaké vzpomínkové suvenýry, jako je i papírová fotografie mě a mého otce a strejdy, jež už jsem sundal ze stropu a zabalil do sáčku, aby se nijak nepoškodila.

Dnešek jsem se rozhodl věnovat právě balení věcí a rozloučením se svým pokojem a vlastně celým domovem. Zítra ráno bych měl ležet na sále pod narkózou, ovšem já už vím, že tam nedorazím, stejně, jako už nikdy nedorazím do práce nebo do klubu, který byl jediným místem, kde jsem se mohl vidět s tím barmanem, jehož polibek mi leží v hlavě neustále, ač jsem se snažil na to už nemyslet, jako na něco důležitého.

Cítím se zvláštně, nepříjemně mě tlačí v žaludku a po celém těle se mi rozlézá šimravá zima a lehké mravenčení z nervozity a strachu tohle místo opustit a oficiálně se stát zločincem na útěku. Zločinec je totiž každý, kdo se k zákonům otočí zády a na útěku, jestliže se dobrovolně nenechám chytit a soudit, což nechci a snad se mi to nestane hned zezačátku, co opustím domov, nerad bych nakonec skončil stejně, jako můj otec.
Právě proto jsem plně srovnán s tím, že budu Seokjina poslouchat na slovo, nejsem tak dominantní typ člověka, abych si stál za svými slovy, alespoň ne v tomto případě, v tomto případě totiž budu rád tou poslušnou a opatrnou ovečkou.

Ještě potřebuju mýdlo a kartáček na zuby, i přesto, že budu na útěku, nesmím opomenout hygienu, ke které snad budu mít přístup, vlastně si nedokážu vůbec představit, kde mě ten doktor hodlá schovávat, aby policisté nechytli moje stopy, nevím, zda to bude nějaká špinavá temná díra, kde budu potichu přežívat, anebo azyl v podobě obyčejného bytu nebo domu, jenž je součástí jeho vlastního bydlení.

Ani si koupelnu nemusím otvírat kartou, dveře už jsou pootevřené a skrz škvíru prosvítá bílé světlo, které je teď ve dne lehce přehlédnutelné. Slyším crnkání vody z kohoutku a tiché bzučení elektrického strojku na holení.

„Jen si sbalím pár věcí, hned jsem pryč," oznámím společně se svým příchodem do obsazené koupelny mým strýcem, který si upravuje svoje zarostlé tváře. Chytnu po svém dřevěném kartáčku na zuby s jemnými zelenkavými štětinkami, nejprodávanější značka, už i kvůli ekologii, ale obávám se, že ekologie v dnešní době opravdu na prvním místě není. Nebýt mého táty, který mi tehdy umožnil zažít pár dní mimo město, ani bych nepoznal krásu přírodní scenérie, protože ta se tady v centru opravdu nenajde.

„Vidím, že už jsi oficiálně rozhodnutý zítra odejít," vydechne sklesle, ale zároveň i povzbudivě můj strejda a já nervózně přikývnu na souhlas. Snažil jsem se nad tím moc nedumat, protože vím, že čím víc bych nad tím přemýšlel, tím víc bych se zaháněl do kouta zoufalství.

„Je to divný, když si představím, že od zítřejšího rána už se sem nejspíš nevrátím... můj mozek si to jaksi pořád neuvědomuje, jak vážná situace to je..." přiznám posmutněle a chytnu do ruky ještě neotevřenou pastelově žlutou krabičku s tuhým mýdlem z naší zásoby na skříňce u vany. Zadívám se na obal krabičky, krásným fontem je na ní nápis „Mýdlo" a pod ním menší velikostí dodatek: „s vanilkovou vůní".

„Teď budu znít divně já, ale věř, že v dnešní době člověk nesmí přemýšlet nad vážností situací, jinak by se z toho zbláznil. Ten život už nikdy nebude růžový, bude to jen horší, dobu nezastavíš a vývoj zákonů taky ne."
V tomto má bohužel strejda pravdu, zdá se to, jako bych přišel o všechnu svobodu tímto plánovaným útěkem, ale skutečností je, že okolo nás vláda motá stále víc a víc provázků, aby nás mohli ovládat lépe a efektivněji. A já se ty provázky právě chystám přestřihnout za cenu větší opatrnosti a útěku před nejvyššími tresty.