Escape (Taekook/Vkook) CZ

-29-

„Pojďme se trochu projít po zahradě, hm?"

Nasadím si kapuci od své černé mikiny nejen kvůli tomu, že jsem opět mimo dům, a tedy můžu být na očích nejbližším sousedům, ale i kvůli studeným malinkým kapičkám deště, jež padají z šedivých mračen nad našimi hlavami.
Není nejtepleji, možná právě proto, že už od rána nemělo slunce jedinou šanci se skrz mraky prodrat. Alespoň se mi lépe dýchá, vzduch je na chvíli pročištěný a ovoněný dešťovou vodou, není tak ztěžklý, jako obvykle.

„Je tady příjemný klid, že?" promluví Jungkook, jakmile si taky nasadí kapuci a šlápne svou ošuntělou vybledlou teniskou na orosený trávník. Já zůstanu ještě chvíli stát pod kouskem vyčuhující střechy a zahledím se na mladíka rozhlížejícího se po zahradě.

„Jo, ale kdyby nepršelo, bylo by tady až moc velké ticho, jako na hřbitově, to už by tak příjemné nebylo," utrousím suše, když si vzpomenu na svoje první ráno tady, kdy jsem měl z této mrtvé zahrady spíše smíšené pocity. Zastrčím ruce do kapes a přijdu k černovláskovi, který se rozejde pomalým tempem podél plotu a já ho nevědomky následuju.

„Nechodíš rád na hřbitovy?" optá se vtipnou formou a já s tichým zasmáním zakroutím hlavou v nesouhlas.

„Ne, co bych tam dělal, kdybych tam mohl aspoň sedět s tátou a povídat si s ním, zapálit mu třeba svíčku, ale on je za zdí a bez pomníku." Snažil jsem se hovořit vyrovnaně, tak, abych se sám dokázal trochu zasmát nad minulostí, nad kterou už je zbytečné truchlit, ale stejně se mi vzadu na jazyku vytvoří nahořklá pachuť, kterou musím rychle spolknout, aby se mě příliš nezmocnila.

„To máme stejné. Je to nespravedlivé, že popravení nemají právo na hodnotný pohřeb, ani místo na hřbitově, ani na ten blbý pomník." Má pravdu, je to nespravedlivé, jenže bohužel, co je v tomto světě spravedlivé? Řekl bych, že v dnešní době už snad nic. Už od samého začátku schválení poprav se schválil i návrh, že popravení budou nakonec zakopaní několik metrů od hřbitova bez pomníku i kříže, bez rozloučení.

„Hmm, takto asi brzo skončím taky, i to je nespravedlivé," uchechtnu se, abych odlehčil debatu o našich odsouzených rodičích, ale asi jsem tomu moc nepomohl, Jungkook nad tím protočí očima a na chvíli zakloní hlavu, aby mu mírný deštík orosil obličej a vyčuhující vlasy z kapuce.

„Ale no tak," zachraptí, až se mu nadzvedne ohryzek a skloní hlavu zpět do roviny, „co je tvým největším strachem, Taehyungu? Kromě toho, že skončíš zakopaný za zdí." Drcnu do něj ramenem nad tou poslední poznámkou a sklopím hlavu k stéblům trávy, které vmžiku zašlápneme podrážkami.

„To, že mě popraví, není můj největší strach... nebo vlastně je, ale ne kvůli sobě, ale kvůli rodině. Rozhodně by se o tom dozvěděli a nesli by si to na bedrech, to nechci. Ale spíš se nejvíc bojím toho, že nestihnu zažít nic pěkného, doteď byl pro mě každý den ten stejný a najednou jsem se vychýlil a jsem úplně někde jinde, ale zároveň riskuju, že se něco pokazí a já se s tímto světem rozloučím bez zážitků, bez dobrého pocitu, že jsem si to tady přeci jen nějakým způsobem užil... snad chápeš," vysypu ze sebe a na konci se trochu nervózně zasměju.

Možná jsem se moc otevřel, nečekal jsem, že se tolik rozmluvím, ale Jungkook vypadá spokojeně. Usměje se a odkopne kamínek, jenž se mu připletl pod boty.

„Chápu moc dobře, vlastně mám podobný strach. Teda, nepočítám úplně s tím, že bych se dostal na popravu, ale spíš nechci ani zestárnout s nudnými vzpomínkami na mládí. Víš... teď ti řeknu něco, co říká jen přirozený a otevřený Jungkook," zasměje se, ale hned na to dokončí svoji myšlenku, „chtěl bych opustit město. Trčím tady už dlouho a po smrti rodičů to tady nenávidím a vlastně nenávidím ani to, že se čtyři roky, co jsem údajně „svobodný", pohybuju stále na těch samých místech, procházím tu samou cestu a nic se nemění, teda... pak ses objevil ty. Ty jsi příjemná změna, Tae," prohlásí klidně a na chvíli se zastaví na místě, čímž zastaví i mě.