Přivezu si na speciálním vozíku čtyři krabice a postavím si je k téměř prázdné polici jedné z uliček velkého knihkupectví. Touhle dobou tady nebývá příliš mnoho lidí, většinou přicházejí až odpoledne, možná k večeru, do oběda má málo kdo čas chodit nakupovat, většina dře na svých pracovních pozicích, protože peníze se staly něčím ještě důležitějším, než to bývalo za starších let. Všechno je hrozně drahé.
Upravím si svoji šedou látkovou čelenku, jež mi pomáhá, aby mi moje vlnité neposlušné vlasy nepadaly do očí a nepřekážely mi při skládání knih do svých míst v policích. Stejné barvy je i moje košile s logem prodejny na prsou.
Skloním se k jedné krabici, malým kapesním nožíkem s plastovým bílým krytem rozříznu izolepu a krabici otevřu. Uvnitř je naskládáno přibližně třicet kovových destiček v papírových obalech, všechno to jsou knihy dnešní doby. Není to tak dávno, co se přestaly tisknout papírové knížky, údajně kvůli nepraktické velikosti, vynalezly se tedy jakési náhrady. Destičky fungují jako tablety, jednoduše je v nich nahraný text knihy a ovládá se pomocí dvou tlačítek na bocích. Co vím, už dávno bývalo něco podobného, lidé tomu říkaly elektronické čtečky, dalo by se říct, že tyhle desky jsou jen vylepšené verze.
Jenže já zažil i papírové knihy a musím říct, že se mi líbily mnohem více, ale to vlastně většina věcí v dávné i nedávné minulosti.
Vytáhnu z krabice pár knih a zkontroluju jejich abecední označení na obalu, naštěstí jsem vytáhl správnou krabici a všechny knihy pasují do sekce, ve které se právě nacházím. Přitáhnu si k sobě menší železný žebřík a postavím ho kousek od velké police. Naberu si do náruče několik desek a vylezu na žebřík, abych dosáhl do správného patra s nachystaným místem pro nové knihy.
„Tak, co to tu máme," zaslechnu mužský hlas, jenž mi je dobře známý, vlastně ho tady slýchám každičký den. Zasunu kovovou destičku do police a odvrátím hlavu na stranu, abych na dotyčného viděl. U mého žebříku už stojí vysoký chlapík jen o něco málo starší, než jsem já, se světle hnědými vlasy medového odstínu, a ještě tmavšíma očima. Myslím, že on je přesně ten typ muže, jenž je jako magnet na ženy, přesto je věčně nezadaný, ale to já jsem také, jenže oproti němu... já ženy úplně nevyhledávám.
„Jdeš si zapsat vybalené zboží, nebo přepočítat krabice, Namjoone?" optám se, zatím, co se opět začnu věnovat skládáním knih do police, jen letmo kouknu na mého spolupracovníka se zápisníkem v ruce a v bílé košili se stejným logem, neboť takovou barvu nosí ti výše postavení. Kim Namjoon je můj nadřízený, ale vlastně si rozumíme i jako přátelé.
„Obojí, zítra přijde další nová várka, takže to musím mít urovnané, jinak se z toho zblázním, tohle je co?" zeptá se a poukáže na krabice.
„Od F do H, fantastická literatura, ve skladu je ještě asi pět krabic M do dětské literatury, víc toho na dnešek nemám, tak se pak běž do toho skladu podívat sám, jestli tam není ještě nějaká sekce," odpovím svému kolegovi, jenž už rychle škrábe propiskou do zápisníku.
„Díky, zajdu tam. Hmm, mimochodem, dnes už konečně otvírají Moment klub, počítám s tebou. Oba dva potřebujeme oddech, dřeme tady jako psi a nic z toho," vydechne jeho nízký hlas a opře se zády o plné police kousek od žebříku. Pozvednu nad tím obočí, ale svůj zrak směřuju ke knihám ve své náruči.
„Čekal bych, že si raději sedneš doma s knihou a kávou, než abys navštěvoval kluby, ani jsem netušil, že Moment klub znáš, já sám na něj skoro zapomněl, když ho před dvěma měsíci zavřeli skrz nějaké opravy," uchechtnu se a zastrčím další destičku do police. Namjoon si schová svůj malý deníček do zadní kapsy kalhot a podrbe se ve svých medových vlasech.
„No jo, pořád se poznáváme, co? Dobré kluby neodmítám, je to snad jediná zábava v tomto složitém světě, alespoň na chvíli člověk zapomene na všechna pravidla a povinnosti..." Musím uznat, že v tomhle se neplete, dnešní svět je natolik zničený, že už se ani lidé neumí dobře bavit, neví, kde by sbírali zážitky, kde by se uvolnili.
„Mm, svatá pravda," přikývnu, vložím do police poslední knihu ze svých rukou a pomalu začnu slézat žebřík. Ale jen co svým levým chodidlem došlápnu na předposlední schůdek, vystřelí se mi bodavá bolest z nártu až ke kotníku a já s ostrým syknutím nohu reflexně nadzvednu, pevněji se uchytím okraje žebříku, abych nespadl a křečovitě zavřu oči nad bolestnou vlnou, jež naštěstí začne ihned odstupovat.
Přijde to vždy z ničeho nic, přijde to jen někdy. Je to otravné a omezující, nemůžu lhát, že se toho nechci zbavit, ale rozhodně nehodlám přistoupit na svého lékaře, který mi není ochoten věnovat více času a správného vyšetření, aby určil přesnou diagnózu a zahájil přívětivější léčbu.
Ucítím okolo svého pasu silné paže a poté hlas kousek od mého ucha.
„V pořádku? Mám ti pomoct slézt?" optá se starostlivě Namjoon, ani nečeká na moje kývnutí, podepře mě pod pažemi a dostane mě ze schůdků na žebříku. Jakmile došlápnu na podlahu, opatrně položím i svou levačku a oddechnu si nad úlevou, když bolest zcela odezní.
„Uh, děkuju, tohle vážně nesnáším... jestli mě při tom někdy uvidí šéfová, skončil jsem tady."
„Nechci tě strašit, ale ona má tvoje zdravotní údaje, všechny naše registrace se jí aktualizují, jakmile si udělá volný den a zkontroluje údaje nás všech, asi se nevyhneš malému rozhovoru o tom, jak to s tebou bude dál probíhat," obeznámí mě Namjoon, i když tohle už bohužel dávno vím, jen mám v hlavě stále jakousi víru, že si to nikdy všechno nečte podrobně, maximálně kontroluje naši složku s přestupky, zda jsme stále čistí a bez výstražných značek.
„V tom případě bych to mohl nějak uhrát..." zamumlám ne příliš sebevědomě, ale Namjoon si nad tím zakroutí hlavou.
„Uhrát můžeš věci, které jsou jen dočasné, abys ten čas získal, ale to není případ tvého zaměstnání, Taehyungu... nechci znít, že nestojím při tobě, ale co kdybys tu amputaci podstoupil? Třeba je to opravdu jediné řešení a dnešní doba je tak extrémně pokročilá, až ani nepoznáš, že máš umělou část nohy-..."
„Nikdy," umlčím ho klidným, ale důrazným tónem, „o svém těle rozhoduju jen já, a já doktorům nevěřím ani nos mezi očima, vlastně jim skoro ani nevěřím jejich titul, natož věřit, že neexistuje jiná léčba. Budu si prostě stát za svým, ať už mě to stojí cokoliv..."
„A co když tě to bude stát tečku v černé listině...?" Mezi mnou a Namjoonem nastane chvilkové ticho po jeho otázce, moje rty se stočí směrem dolů a obočí se mi nakrčí z náhlého pocitu stísnění a nejistoty, protože vím, že Namjoon nevtipkuje.
„Tak... můžu jít rovnou ve stopách svého otce."
Dobré odpoledne <33
Vidíte, už porušuju svůj slib, že budu vydávat do třech dnů xddd Ne, včera jsem se k tomu vážně nedostala, i když jsem chtěla, protože jsem byla na tom live koncertě v kině a prostě celý den jsem měla hlavu plnou jen tady toho a do noci jsem o tom básnila mámě, no xddd
Každopádně, na další kapitolu nebudete čekat dlouho, jsem natěšená, až se dostanu k části, kde se pěkně objeví Jungkookie, takže budu spěchat :33
Mějte pěkný zbytek dne <33
ČTEŠ
Escape (Taekook/Vkook) CZ
Fanfiction[dokončeno] Kim Taehyung žije ve složité době pokročilé techniky. Lidé nemají právo svobodného rozhodnutí, co se svým životem, řídí se příkazy svého města, ze kterého není jednoduchého úniku. Taehyung s tím není smířený, pomyslné mříže všude kolem n...
