Escape (Taekook/Vkook) CZ

-20-

„Vítej v našem sklepním pokojíku, není to tady extra velké, ale na přespání to stačí," pronese Jungkook, jakmile vejde i s mým kufrem do menší místnosti se žlutavými stěnami, jednou žárovkou na stropě, jednou dvoupatrovou postelí a malou skříňkou s policemi, na nichž je poskládáno několik kusů oblečení. Není to tady úplně uklizené, různé věci jsou tady poházené okolo, ale nejspíš to nikoho moc netrápí.

„Vypadá to tu útulně," řeknu rychle, abych tím i dal najevo, že velký luxusní prostor opravdu nepotřebuju, a i takové místo mi vlastně přijde svým způsobem kouzelné. Jungkook postaví můj kufr ke stěně a posadí se na dolní matraci.

„Hlavně je to tady bezpečné, kdyby se cokoliv stalo a někdo sem přišel na kontrolu, pod podlahou máme ještě tajný úkryt, kde se dá na chvíli schovat a získat čas, ale k tomu snad nedojde, už čtyři roky tady trčím a nikoho by ani nenapadlo prohledávat dům chváleného doktora, a po těch letech už na to trochu kašlou," vysvětlí. Na tom asi něco bude, koho by taky bavilo se neúspěšně honit za jedním útěkářem několik let.

„Mm, to je asi pravda, mimochodem... kde budu spát? Myslím, není tady další postel-..."

„Vadí ti snad podlaha?" skočí mi do toho a já ztratím všechna slova, zaraženě ho sleduju, ale poskočí mi srdce, když už Jungkook neudrží svoje koutky v jedné rovině a zasměje se, „dělám si srandu, pod tady tou postelí je ještě zasunutá jedna přistýlka, tak ti ji pak vytáhnu a postavím, kam budeš chtít, a Jin ti asi ještě donese peřinu a polštář."

Chápavě pokývám hlavou a nesměle se posadím na druhou stranu matrace, černovlásek se zasměje nad tím, jak jsem se od něj schválně odtáhl dál a sám se ke mně přisune, až se naše stehna navzájem dotknout a zaplní veškerý prostor mezi námi. Myknu hlavou k našim nohám, mám pocit, že mi ten jeden dotyk vyslal do celého těla malý elektrický šok.

„Chtěl by ses ještě na něco zeptat?" řekne polohlasem, protože vzhledem k naší blízkosti není ani potřeba mluvit příliš nahlas. Mám pocit, že mi Jungkook krade hrozně moc vzduchu, nadechuju se dost ztěžkle a taky mi připadá, že je kyslík nějak moc ohřátý.

„Možná... jak to, že tě šéf v klubu nechává pracovat?" Jungkook nejspíš nečekal otázku tohohle typu, proto s tichým výdechem odtáhne svůj obličej na druhou stranu a zamyšleně si promne svoje dlaně.

„Eh, to je na dlouho, jednoduše je to podnik člověka podobného, jako je Jin, rád kryje útěkářům záda, takže mi dal šanci, abych si mohl něco málo vydělat, protože není nic lepšího, než si pak někde něco koupit za svoje peníze a nekrást to, jako jsem to dělal, když jsem byl na útěku čerstvě, Jin mi totiž dával kapesné jednou do měsíce a já si to neuměl šetřit, heh, tak trochu... moje špatná vlastnost," vysvětlí ochotně a já se nad tím zamyšleně zamračím.

„Takže... taky bych měl někde tajně vydělávat?"

„To je na tobě, ty asi na to nebudeš mít takovou kuráž, ale to je v pohodě, Jin počítá s tím, že za tebe bude platit, teď totiž ani nemáš moc co platit, a pokud by sis chtěl koupit něco konkrétního, klidně řekni mně," zazubí se po té poslední větě. Nemám chuť na to odpovídat, vlastně ani nevím, na kterou část této odpovědi reagovat dřív. Nervózně si začnu žmoulat svůj ret mezi zuby a upřu zrak do betonové podlahy.

„Jungkooku...? Myslíš, že jsem se rozhodl správně?" zašeptám po chvilce a černovlasého mladíka vedle mě očividně přešlo pobavení. Jeho koutky se stáhnou směrem dolů a dlaň, kterou měl doteď jen ledabyle položenou na svém stehně, přiloží na moje pokrčené koleno.

„Bylo by snad lepší se teď probudit s umělou částí své nohy?" zeptá se klidně, až mě ten soucit v jeho hlase mile překvapí a zároveň ve mně vyvolá stejný pocit uvolnění, jako tomu tak bylo včerejší večer.