Escape (Taekook/Vkook) CZ

-50-

Obloha právě chytla nafialovělý nádech. Červánky, které plavaly po nebi, když jsem vyšel zahalený v Jungkookově černé mikině z Jinova domu, pohltil stín pozdního večera a odhalil první nejjasnější hvězdy. Od doby, co jsem se ocitl na útěku, neopustil jsem Jinův pozemek bez doprovodu, ať už Jina nebo svého přítele, ale teď se cítím osamělý, natolik osamělý, že jsem zapomněl na všechen strach a nejistoty z vycházek, prostě jsem se ukryl pod kapucí a šel jsem – do stejně osamělé a prázdné zahrady, kde jsem přelezl pletivo. Přelezl jsem ho sám, mohl bych se cítit více sebevědomě, ale celý den necítím nic pozitivního. Nedokážu to.

Věřil jsem, že je Yoongi moje spása, že on je ta poslední jiskřička naděje. Ale ta právě vyhasla. Dokonce jsem doufal, že jakmile s Jinem přijedeme zpátky domů, Jungkook na mě bude čekat, hluboko v srdci tomu totiž pořád nechci věřit, marně ho hledám kolem sebe a každým dalším neúspěchem cítím, jak se propadám hluboko.

Zastavím se před vysokým kovovým plotem, kterým je zdejší skládka obehnaná. Stál jsem tady před pár měsíci a hleděl vzhůru, zatím, co mi Jungkook přiznával svůj kladný vztah ke zbraním. Myslel jsem, jak je všechno kolem mě šedivé a temné, ale ve skutečnosti tady panuje temná atmosféra teprve teď, když na mě nemluví jeho hlas, není mi na blízku a společnost mi dělá jen chladnější větřík.

Ještě chvíli si prohlížím horizont mezi vrcholem plotu a oblohy, než s tichým výdechem zamířím k části plotu, kde jsou oka přetrhaná a poskytují jakýsi druhý vchod pro podivíny potulující se kolem s pytli pod očima z věčného pláče. Stále tu čpí pach pneumatik a navlhlého prachu.

Opatrně prolezu dírou, přitom se mi shrne kapuce z hlavy a do čela mi spadnou moje rozcuchané vlnité vlasy. Nemám sílu se skrývat, nechám si kapuci ležet na bedrech a s odhaleným bledým obličejem dojdu k vysoké hromadě starých rozbitých věcí povléknutých vrstvou špíny. Stoupnu si na větší kus vyhozeného harampádí, ale smetí se pode mnou propadne a pár menších kousků se skutálí níž. Sotva stačím udržet rovnováhu a očima rychle vyhledám, kam by se dalo stoupnout, abych mohl vylézt až na vrchol skládky.

„Potřebuješ pomoct?" ozve se nade mnou známý ryzí hlas, jenž donutí moje srdce zpanikařit. S vytřeštěnýma očima myknu hlavou vzhůru tak rychle, až bych si snad sám mohl zlomit vaz. Stojí kousek nade mnou a natahuje ke mně svou potetovanou ruku, usmívá se na mě. Jako bych měl před sebou identický obrázek z toho dne, kdy jsme tu byli spolu.

„Jungkooku...?" vydechnu rozechvěle a nepřestávám si ho překvapeně prohlížet. Stejná flanelová mikina, stejné černé vlasy. Přesto je ale něco jinak. Mihotá se, jako světlo odražené od hladiny vody. To už si se mnou zahrává fantazie?

„Ne, potřebuju tě zpátky u sebe..." promluvím hlasitěji a natáhnu se k jeho ruce, abych ho mohl chytit, ale najednou je tak moc daleko, nedokážu na něj dosáhnout. A on se pořád usmívá a soucitně mě pozoruje.

„Tak pojď za mnou, Taehyungie," pronese tiše a otočí se ke mně zády. Začne stoupat výš bez velké námahy, jako by vůbec nepřecházel všechny ty překážky, ale kráčel po schodech až nahoru, kde se mi začne ztrácet z dohledu. S rychle bušícím srdcem a touhou ho vidět ještě chvíli a mluvit s ním, ač nejspíš vůbec není skutečný, se začnu rychle škrábat do výšin, jako by mi šlo o život, až konečně spatřím ten stejný výhled, jako tehdy. Ale Jungkook už tu není. Opět jsem tu sám, jen s tichem a hvězdnou oblohou, jež už stihla dosáhnout své plné večerní krásy.

Do očí se mi natlačí pálivé slzy, nahromadí se v mých koutcích, a nakonec sklouznou ven po mých líčkách. Nemůžu se s tím smířit, nemůžu to vzdát. Musím jít za ním, jen nevím... jak to udělat. A na váhání už nemám čas, zbytečně jsem promarnil další den a Jungkook je zase o krok blíž své popravě. Znaveně se posadím na potrhanou pneumatiku a vzhlédnu k zářivým hvězdám na obloze.