Escape (Taekook/Vkook) CZ

-67-

Hoseok p. o. v.

Seděl jsem zkroušeně na jednom malém schůdku před hlavními dveřmi do Jinova domu a pozoroval jsem plevel prorůstající okrasnými kamínky v uschlém mrtvém záhonku vedle mě. Myslel jsem, že je s námi všemi amen, přeci jen nás policie mohla právem označit za spojence, ale dlouhý rozhovor s Jinem, jenž dokázal obhájit sebe i mě a přesvědčit policii, že s útěkáři nemáme nic společného, nás dva spasil. Cítím tíhu viny na svých bedrech, že jsem z toho vyvázl a ostatní ne. Ani nevím, zda byli chyceni, nebo dokázali utéct, netuším, zda je Jungkook už mrtvý, zda jsou všichni mrtví nebo se skrývají.

Jin byl mým strážným andělem odjakživa. Už od chvíle, co se mě ujal, od té doby mě dokázal zachránit nespočetněkrát a já se tím zavázal, že s ním zůstanu a budu ho ochraňovat nazpátek. Proto jsem odmítl nastoupit do auta, ač jsem nemohl vůbec vědět, že neskončím také v poutech. Chtěl jsem zůstat s Jinem za každou cenu, i cenu svého života.

Už je to nějakých dvacet minut, co jen sedím a přemítám. Jin odešel do domu hned, co policie odjela, jako by se vůbec nic nestalo. Zavřel za sebou dveře, aniž by řekl jediné slovo. Dělám si o něj starosti, vím, že na tom není psychicky dobře a tohle mu nejspíš hlavu neulehčilo. Jsem si jistý, že cítí stejnou tíhu jako já, možná i větší, že musel své blízké zradit, ač to každý z nás již od začátku věděl, včetně Jungkooka s Taehyungem.

S povzdechnutím jsem se zvedl a svou kartou jsem otevřel dveře. Jen co jsem překročil práh, zaplavilo mě šero a hrobové ticho. Po mém těle se začal plazit špatný pocit, že něco není v pořádku a mrazil mě na pokožce tak moc, že jsem ho nedokázal ignorovat. Opatrně stisknu hladký povrch zábradlí a začnu stoupat po schodišti nahoru do obývacího pokoje. Každičký můj krok byl nejistý a měl jsem pocit, že chytnu závrať. Bylo to zvláštní, tohle jsem ještě nikdy neměl.

„Jine?" ozval jsem se do ticha a vyčkal na odpověď, ale ta nepřicházela, „Jine, jsi nahoře? Je všechno v pořádku?" stále žádná odezva. Polkl jsem suchost ve svém hrdle a otevřel už pootevřené dveře do obýváku. I tady panoval klid a přítmí. Na stole stála osamělá miska s polévkou, od které se ještě kouřilo. Pomalu dojdu až k misce a nahlédnu do ní. Nudle, kuřecí maso a spousta zeleniny. Tuhle mám nejraději, pamatuji, jak mi ji Jin uvařil ten den, co si mě vzal k sobě domů, já byl promrzlý a hladový. Pousměju se, ale jen na chvíli, stále mě totiž drásá ten nejistý pocit.

„Jine!" zavolám znovu, zda se mi teď dostane odpovědi, ale stejně jako předtím, následuje jen ticho a klid. Naposledy kouknu na horkou polévku a poté zamířím ke schodům vedoucím do posledního patra. Tam už jsou jen ložnice, Jungkook tam měl zakázáno chodit, byly to pro něj neprůchozí schody, jen já tam mohl jít, ač jsem se tam nikdy necítil komfortně. Jin si tam prožíval své nejtěžší chvíle a jako by celé tohle patro bylo naplněno pochmurnou atmosférou.

Vyšel jsem až nahoru a zastavil jsem se před dveřmi jeho ložnice. To nepříjemné mrazivo, jako by zesílilo, když jsem kloubem prstu zaklepal.

„Jine, jsi tam? Můžu jít dál?" Žádný hlas, který by se ozval z druhé strany, naprosto žádný. Vytáhnu z kapsy svoji kartu a přemítám, zda ji ke skeneru přiložit, či nechat Jina o samotě, zda tam opravdu je a třeba spí, ale moje podvědomí, jako by mi nechtělo dovolit odejít. Se zadrženým dechem kartu přiložím a dveře se mi s pípnutím otevřou. Dlaní do nich zatlačím, abych viděl dovnitř, ale jakmile to udělám, čelo se mi orosí studeným potem a srdce mi začne tlouct tak hrozně moc silně bolestivě, až nejsem schopen dalšího nádechu.

Jinovo tělo leží bezvládně na podlaze, oči má dokořán a hledí do prázdna, u vysušených popraskaných rtů má pěnu a vedle něj leží téměř prázdná lahvička s posledními třemi pilulkami. Začnu se třást, jako bych měl zimnici, přitom se se mnou začne všechno kolem točit. Dezorientovaně přiběhnu k Jinovi a sesypu se na kolena před ním.

„C-Co jsi to udělal...! Jine, co jsi to udělal!" začnu křičet a pustím ven slzy, otočím ho na záda a zkontroluju jeho tep, ale nedokážu ho najít, hrudník se mu nenadzvedává a jeho vyhaslé oči zírají do stropu, přesto, že jsou již slepé. Nedokážu se nadechnout přes silné vzlyky, slzy Jinovi padají na studená bílá líčka a poté stékají na podlahu. Třepu s jeho tělem, jako bych ho chtěl probudit ze spánku, křičím na něj, ale on nereaguje. Jen tam dál leží jako odhozená loutka.

„Jine, prosím... p-prosím, probuď se..." zarývám své nehty do jeho hrudníku a netrpělivě čekám, až se nadechne, až pohne svými zorničkami, až udělá cokoliv, ale čekám marně. S pláčem mu dlaní zakryju oči, abych neviděl jeho mrtvý pohled a až teď si všimnu, že jsou jeho rty lehce stočené vzhůru – do malinkého úsměvu, jako by těsně před tím, než naposledy vydechl, uviděl něco nebo někoho, kdo ho v jeho posledních vteřinách udělal šťastným...

Být autorem je složité, ale věřím, že právě teď být čtenářem je ještě složitější. Uvidíme se u poslední kapitoly, zatím se mějte hezky <33