Escape (Taekook/Vkook) CZ

-47-

Taehyung p. o. v.

Přetočím se na druhý bok a přivinu k sobě voňavou peřinu patřící mému příteli. Rozhodl jsem se spát v jeho posteli, aby se mi lépe usínalo, prvně jsem nechtěl spát vůbec, myslel jsem, že to nedokážu, když je Jungkook někde venku, ale Hoseok měl pravdu, když říkal, že mě únava nakonec skolí. Pootevřu oči a rozhlédnu se znaveně kolem sebe, není tady úplná tma, jen šero, znamená to tedy, že už je brzké ráno.

Vyšvihnu se do polosedu a otevřu oči pořádně, jako by do mě uhodil elektrický proud, Jungkook už by měl být zpátky, měl by tu ležet se mnou a dospávat probdělou noc, ale sklepní ložnice je prázdná, obě zbylé postele jsou ustlané a osamocené.

„Jungkooku?" promluvím do toho sžíravého ticha, snad aby mi něco neuniklo. S domněnkou, že tady někde Jungkook je, jen já ho odtud nevidím, ale okamžitě se mi potvrdí, jak naivní tato myšlenka byla. Netrpělivě se vyhrabu z peřin a po chladných železných žebřinách slezu dolů na podlahu, Jungkookovo černé tričko se mi shrne až ke stehnům a částečně zahalí moji spodní nahotu. Rychle sáhnu po svém spodním prádle poskládaném na polici, obléknu si ho, abych nahoru přeci jen nešel úplně obnažený a zatlačím do pootevřených dveří.

I tady je ticho, skoro jsem doufal, že uslyším tekoucí sprchu v koupelně, ale dveře dovnitř jsou otevřené dokořán a místnost je už odtud viditelně prázdná. Polije mě nepříjemný pocit napětí, lehké brnění po celém těle doprovází moje doufání, že svého partnera potkám nahoře s kávou a dobrou snídaní, živého a zdravého a s vydělanými penězi, které tolik chtěl k lepšímu pocitu, že se pohnul dopředu.

Bosými chodidly došlápnu na každý studený schod a vyšplhám se do přízemí. Ani jeho boty nestojí u botníku. Polknu nakyslou slinu a nervózně zamířím do patra. Možná jsem jen paranoidní, ale už teď cítím na hrudi tíživý pocit nejistot a strachu.

Dveře na konci schodiště jsou také pootevřené, takže mi stačí do nich jen trochu zatlačit, abych se dostal do prostorné místnosti obýváku a kuchyně. Srdce mi začne tepat o něco rychleji, když překročím práh a rozhlédnu se kolem. Voní to tady kávovým odérem, bez pochyb si někdo kofeinový nápoj připravoval, i ve dřezu jsou zbytky zašpiněného nádobí a mastná pánvička, na které se ještě před chvílí něco smažilo.

„Jungkooku?" zvolám do prostoru a odezva tentokrát skutečně přijde, ovšem od jiného člověka, než jsem já očekával.

„Jungkook se tady ještě neukázal, předpokládal jsem, že spí," promluví zvučný hlas Jina a já zatočím za roh, odkud už vidím zbytek obýváku, obsazený kožený gauč dvojicí mladíků a zapnutou televizi, ovšem více ztlumenou, aby dělala jen jakousi kulisu a roztrhávala úplné ticho. Černovlasý muž je ve své noční košili a nohy má zabalené v dece, na rozdíl od Hoseoka, který už je obléknutý, konečky vlasů má mokré, značící, že se byl ještě nedávno sprchovat.

Musím se ale pozastavit nad poznámkou Jina, jsem si jistý, že postele byly prázdné a koupelna taky, nebyla jiná možnost, než aby seděl společně s ostatními v obývacím pokoji a snídal. Můj strach se ještě zvětší, opět cítím, jak se moje orgány v těle smrskávají a přivolávají mi pocit na zvracení. Takže ještě nedorazil?

„J-Já... já zase předpokládal, že bude tady, protože dole rozhodně není, ani jeho boty po cestě sem jsem neviděl..." vydám s náznakem paniky a moje oči začnou skákat z jednoho rohu místnosti ke druhému, zoufale hledat někoho, kdo tady ovšem nejspíš opravdu není.

„A není tím pádem na zahradě? Třeba si šel sednout na verandu," navrhne Hoseok a já rychle přikývnu hlavou. Ano, tohle přece dává smysl, Jungkook chodí na verandu často, obzvlášť v poslední době se snaží chodit tam, kde může být spíš sám. Bez čekání se rychlým krokem rozejdu zpět ke schodům a sejdu do přízemí, odkud zatočím k zadním dveřím vedoucím do zahrady.