Escape (Taekook/Vkook) CZ

-44-

Tohle ráno bylo už od mého probuzení pochmurné. Měl jsem pocit, jako bych se vzbudil do stejně šedivého světa, jako jsem se probouzel každý den, než jsem se dostal sem. I přesto, že včerejší večer byl nezapomenutelný, který jsme s Jungkookem příjemně prožili v trávě a až v pozdější noci jsme se spolu dostali pod vlažnou sprchu a do mojí postele. Jenže probuzení se stalo ostrým přechodem mezi tím nejkrásnějším pocitem a sžíravým kyselým strachem.

Dnes večer Jungkook odchází zpátky do Moment klubu, a to je hlavním důvodem, proč se cítím naprosto mizerně. Mám pocit viny, že se na vydělávání peněž nepodílím, přitom jsem součástí Jungkookova plánu opustit co nejbezpečněji město a vlastně i přejet hranice mezi Koreou a Japonskými ostrovy.

Na jednu stranu bych to nejraději vypustil z hlavy a vzdal se tohoto příliš komplikovaného plánu, ale na druhou stranu vím, co to pro Jungkooka znamená, a kdybych odmítl odjet s ním, buď by se naše cesty navždy rozdělily, anebo by se Jungkook svého snu o svobodě vzdal a raději by tu přežíval se mnou i přes jeho nenávist k tomuto životu. A já si nechci připustit ani jednu možnost.

Celý den jsem jen mlčky posedával na verandě nebo v rohu na žíněnce v posilovně, když Jungkook opět trénoval svou fyzičku. Neptá se mě, jak se cítím, protože to moc dobře ví, ví taky, proč se tak cítím a nejspíš neví, co udělat proto, abych se aspoň jednou upřímně usmál. A já bych opravdu rád, chtěl bych si s ním užít den, dokud ho mám u sebe a nemusím se sžírat myšlenkami, zda je v pořádku, které samozřejmě přijdou hned po jeho odchodu z domu.

Nemám z toho prostě dobrý pocit, sice nevím, jak to teď ve městě vypadá, nebyl jsem tam už od chvíle, co jsem poprvé přišel sem do Jinova obydlí, ale stačil jsem pochopit z rozhovorů i reakcí ostatních, že policie zesílila a útěky postavila na natolik závažné případy, než to bývalo ještě před pár lety, že dlouhodobé skrývání přímo v centru není možné.

Vzpomínám si, jak jsem šel tehdy do klubu, chtěl jsem se zase vidět s ještě tehdejším Eun Yongsikem a místo toho jsem narazil policii, která klub právě procházela. Vzpomínám, jak jsem se jich ptal, koho hledají a jak mi spadl kámen ze srdce, když místo Eun Yongsika zmínili Jeon Jungkooka, který ve finále není zas tak moc zametený pod koberec, jak jsem často od něj slýchal.

Nechci, aby takto riskoval, i když moc dobře vím, proč to dělá.

„Slunce už zapadá, za půl hodiny bych mohl vyrazit," ozve se jeho klidný tón hlasu a jeho oči nadále sledují oblohu za okenní tabulí, která přechází z červených odstínů do tmavých a namodralých. Pevně stisknu v dlaních hrnek s horkou čokoládou, kterou mi Jungkook připravil už před dvaceti minutami a jen malý zbyteček pěny a šlehačky se plazí po dně.

Naproti mně sedí Hoseok a čirou mastí si lehce masíruje bolavé místo na paži, vypadá stejně sklesle, jako já, i když on se nejspíš nebojí o Jungkooka, ale trápí o jiné věci, možná i to, že Jin celý čas nevylezl ze své ložnice, jen dvakrát jsme ho zahlédli odejít na toaletu a zase zpátky do své „skrýše", nevím, zda se mezi nimi něco stalo, nebo jen Jin není ve své kůži.

„Hlavně buď opatrný, chystáš se pohybovat po hodně tenkým ledě," pronese bezvýrazně, až skoro chladně mladík naproti mně a prázdně očima pozoruje skleněný povrch stolu. Jungkook je dnes snad jediný, kdo měl ještě sílu na to neklesnout se svou náladou, jako by byl jediný, kdo tady neumírá, což zní jako docela velký paradox vzhledem k tomu, kam se teď chystá jít a na jak dlouho.

„Vím, co dělám, ten led je možná tenký, ale mě udrží. Vrátím se se svítáním, takže kolem páté hodiny ranní, dřív mě nečekejte, leda bych měl fakt velkou smůlu a šéfík mě vyhodil, ale snad si to nechá vysvětlit a bude mít pro mě pochopení," odpoví s pousmáním Jungkook, oblékne si svoji flanelovou černo červenou mikinu a přes hlavu si natáhne kapuci. Už se chystal odejít ke dveřím, ale ještě se zastaví vedle mě a povzbudí mě úsměvem.