Escape (Taekook/Vkook) CZ

-8-

Výtah zastaví ve třetím poschodí, do kterého mě včera navedl Namjoon. Nemůžu uvěřit, že už je téměř deset hodin dopoledne dalšího dne a mně už zbývají jen necelé tři dny. Možná jsem měl tohoto muže vyhledat opravdu mnohem dřív, stále jaksi spoléhám na to, že mi pomůže, ale pravdou je, že na tohle nemůžu s jistotou spoléhat, během pár vteřinek se v této situaci můžu octnout skutečně sám, a tak málo času mi nebude stačit k tomu, abych vymyslel co dál.

Jen co vyjdu ven z výtahu, upravím si svoje vlnité tmavé kadeře, aby po tom spěchu nevypadaly, jako bych právě vstal a úplně odignoroval hřeben v mé polici v koupelně. Rovnou už po cestě začnu číst cedulky na dveřích každé oddělené čekárny. Není tady moc lidí, na to nejsem zvyklý, ale možná je to i časem, lékařské hodiny jsou nejvíce nabité v brzkém ránu.

„Čekárna číslo devět, odběry krve a kardiologie, ordinace Yung Jihyung," přečtu si potichu, když projdu další čekárnou, ale pokračuju dál chodbou. Po chviličce už dorazím i k čekárně číslo deset, ale ani ta není pro mě, ta už vůbec ne, v čekárně sedí pár žen, z toho dvě těhotné. Rychle malým prostorem projdu, aniž bych si dámy příliš prohlížel a zamířím k dalším dveřím, na kterých už je ovšem cedulka s mnohem zajímavějším nápisem, jenž si získá moji plnou pozornost.

„Čekárna číslo jedenáct, rentgenologie a chirurgie, ordinace Kim Seokjin... takže jsem tady správně," oddechnu si a přijdu dovnitř prostoru pro čekající, kupodivu jsem tady ale sám, žádný další pacient. To je pro mě výhoda, nebudu muset zdlouhavě vyčkávat, až přijdu na řadu, a vzhledem k tomu, že nejsem objednaný, protože objednat mě může jedině můj obvodní doktor, tak by měli všichni přede mnou přednost.

S nádechem přistoupím k bílým dveřím s kovovou destičkou nesoucí na sobě jméno, které leží i na vizitce, jež jsem od strýce dostal. Není pochyb, že za těmito dveřmi bude člověk, který kdysi spolupracoval s mým tátou, aspoň takhle to tvrdil strejda a já mu věřím, jinak by o tomto muži ani nevěděl.

Svými klouby zpocených prstů třikrát zaklepu na povrch dveří a o krok odstoupím dozadu. V krku se mi vytvořil velký knedlík, který nedokážu polknout, ani jsem si nepřipravil řeč, vlastně ani pořádně nevím, proč jsem tady. Mám snad mluvit přímo, anebo všechno odkrýt postupně a zatím upozornit na svoji nohu? Cuknu sebou, když cvakne zámek a dveře se pomalu otevřou.

Spatřím u prahu stát vysokého černovlasého muže s mladou čistou tváří a plnými rty. Je oblečený v bílém lékařském oděvu, přesto na mě jeho postoj i úprava svých rukávů a pláště působí elegantním dojmem. Ořechově tmavé oči si mě celého prohlédnou od hlavy až k patě a já se v této chvíli cítím hrozně bezmocný.

„Doktor Kim Seokjin...?" vydám ze sebe skrz těsno v mém krku, divím se, že jsem se zvládl nezakoktat. Lehce mu cuknou koutky a mírně kývne na souhlas.

„Ano, to jsem já. A vy jste kdo a co vás sem přesně přivádí? Nevzpomínám si, že by se mi někdo objednával na tuhle hodinu," jeho hlas zní rázně, jako by si jediným tónem dokázal vzít veškerou autoritu kolem, ale zároveň v něm slyším lidskost a pozitivní emoce, což mě jen přivádí do stavu, kdy se mi uvolňuje hrdlo a já se vlastně cítím víc v bezpečí.

„Uhh, omlouvám se, pokud vyrušuju, nejsem objednaný, jsem Kim Taehyung a přišel jsem, protože mi o vás řekl můj strýc... mám totiž malý problém a slyšel jsem, že vy byste mi dokázal pomoct, tak... tak jsem to chtěl zkusit, ale... raději bych vám to vysvětlil někde v soukromí..." dostanu ze sebe všechno, co bylo potřeba říct na úvod a musím si zatleskat, že jsem si tohle ani nemusel chystat v hlavě předem, a přesto jsem zmínil vše, co jsem zatím chtěl.