Escape (Taekook/Vkook) CZ

-40-

Probudí mě rachocení nedaleko ode mě, chvíli jsem to dokázal ignorovat a dál pokračovat ve svém oddechování, ale jakmile se ozve hlasitější zařinčení, odlepím oči od sebe a rozhlédnu se rozespale kolem sebe. Kupodivu jsem stále v obýváku na koženém gauči, s Jungkookem jsme tady museli usnout, jsem ovšem jediný, kdo na pohovce leží a má přes sebe přehozenou tenkou šedou deku.

Další zařinčení si získá moji pozornost, reflexně natočím hlavu na stranu, odkud rachot přišel a pohlédnu do kuchyně, jež mi je ovšem z velké části zakrytá stěnou. Hodiny ukazují skoro osm hodin ráno, nečekal bych, že se proberu takto brzo, když jsme museli propadnout únavě až tak kolem páté hodiny ranní.

Se zívnutím se vyškrábu z pohovky a bosými chodidly došlápnu na podlahu, ne tak studenou, jako je v naší sklepní ložnici, neboť tady není beton, nýbrž tmavé dřevěné parkety. Šedou deku si nechám přehozenou přes ramena, aby na mě ranní chlad přeci jen příliš netáhl a rozejdu se směrem ke kuchyni, odkud stále slyším zvuky. Nahlédnu za roh a opřu se o stěnu, u linky stojí známý černovlásek v dlouhém černém tričku a krátkých šedých šortkách, svou rukou zahalenou kérkami štěrchá láhev s tmavě hnědou tekutinou, zatím, co druhou přidržuje sklenici s několika kostkami ledu uvnitř.

„Jsi na nohou docela brzo, na to, že jsi skoro celou noc probděl," nedokážu si odpustit poznámku, a tak na sebe upozorním. Mladík se na mě otočí a s pousmáním naleje tmavý nápoj z láhve do skleničky.

„To víš, spánek tolik nepotřebuju, jsem zvyklý," uchechtne se a vytáhne z lednice krabici s mlékem, naředí nápoj ve sklenici, jenž začne měnit barvu z tmavě hnědé na světlounce kávovou. To bude nejspíš důvod, že to káva je.

Doploužím se k němu a omotám mu paže okolo pasu, svou bradu si položím na jeho rameno a sleduju, jak sype další várku kostek ledu do druhé identické sklenice a poté zalévá nápojem. Vzhledem k tomu, kolik jsme toho naspali, si myslím, že ledová káva byla nejlepší volbou.

„Skoro jsem zapomněl, že jsi vlastně barman," zasměju se, načež Jungkook odloží plné sklenice bokem a přetočí si mě čelem k sobě, ocitnu se tedy uvězněný mezi černovláskem a kuchyňkou linkou, jež mi tlačí do zad a nutí mě se lehce prohýbat v zádech. Jungkook mě sladce políbí na rtech, ze kterých jde nahořklá káva silně cítit, donutí mě to si rty olíznout a ušklíbnout se nad hořkostí, která si mi dostala až na jazyk.

„A já skoro zapomněl, že máš barmany rád."

„Mm, jen jednoho," opravím ho rychle a napnu se, když ucítím Jungkookovy dlaně, jak se mi přitiskly k bokům, ve vteřince mě mladík vyzvedne a posadí na linku, silně stiskne moje holá stehna a přitáhne si mě blíž k sobě, až svým intimním místem narazím na jeho podbřišek. Zarudle hlasitěji vydechnu a zaryju mu nehty do ramen.

„Pojďme si raději vypít tu kávu-..." přeruší mě další polibek, tentokrát dravější, až se nám promíchají jazyky a po odpojení zůstane mezi námi jen tenká nitka sliny.

„Káva počká, pojďme se raději první pořádně přivítat," zašeptá mi do rtů a přisaje se k mému krku, až mě to donutí zaklonit hlavu a na chvíli zavřít oči. Ani nevím, kde je Hoseok s Jinem, zda ještě stále spí, anebo je Jin v nemocnici, zda se nemůže něco přihodit, když nás takto uvidí, i přesto, že jistě dobře ví, že jsme s Jungkookem spolu, a to jsme jim to ani oficiálně neřekli. Pořád mám tendenci kontrolovat dveře u schodů, místo toho, abych vnímal Jungkooka.

„Nebuď tak nesvůj, jsme tu jen my," zavrčí mladík do mojí jamky nad klíční kostí a mezi zoubky skousne kousek mojí kůžičky. Syknu a škubnu sebou, zrak přesměruju na Jungkooka, který konečně vypadá spokojeně, že opět věnuju pozornost jemu.