Escape (Taekook/Vkook) CZ

-62-

Jungkook p. o. v.

Nejistě nahlédnu do kuchyně a očima vyhledám svého společníka, jenž tu se mnou žil už nějakou dobu, přesto si teď jsme poněkud cizí. Hoseok stojí u mramorové linky jen v krátkých tmavých šortkách a v naopak teplé dlouhé šedivé mikině, jejíž rukávy jsou vyhrnuté až nad mladíkovi lokty. Krájí zeleninu a hází ji do skleněné misky. Na to, jak jsem si vždy připadal odvážný a společenský, právě teď v sobě cítím nervozitu. Přesto dál nečekám před prahem dveří a s nádechem dojdu až k němu.

„Oh, dneska nám vaří šéfkuchař Jung Hoseok? Co bude dobrého?" ozvu se optimisticky a zastavím se vedle něj, paží se zapřu o okraj linky a prohlédnu si již nakrájená rajčata zamíchaná s olivami a sýrem. Nejsem si jistý, zda jsem začal správně, možná jsem mohl být pro tentokrát serióznější, ale Hoseok se nad tím očividně příliš nepozastaví, jen pokrčí ramena a hodí do misky dalších pár nakrájených rajčat.

„Nic speciálního, jen nudle se zeleninovou směsí a sýrem a vajíčkem."

„Mohl bych ti pomoct, hm? Taehyunga mi vzal Jin a na polehávání se necítím, raději bych byl konečně trochu produktivní," oznámím a Hoseok se na mě letmo pobaveně podívá.

„Tvoje produktivita tě málem zabila, Jungkooku, spíš by ses měl trochu uzemnit," pronese s malým úsměvem a já se nad tím musím zasmát.

„Heh, pravda, ale stejně jsem teď tady, takže..." poznám, že nemusím dál pokračovat, mladík vedle mě si povzdechne, úsměv mu zcela zmizí a tentokrát mi věnuje velmi provinilý a omluvný pohled, jaký jsem snad ještě nikdy neviděl.

„Víš, asi jsi už slyšel, jaký jsem měl názor na tvoji záchranu... omlouvám se, teď se nejspíš cítím trochu trapně, měl bys být na mě naštvaný, ale já chtěl jen chránit Jina. Měl jsem prostě strach, že se všechno jenom zhorší, a i když jsme přátelé, nechtěl jsem prostě riskovat víc životů, obzvlášť ten Jinův..." promluví skoro šeptem a polknutím zažene chvění ve svém hrdle, které jen značí to, že by se Hoseok na místě nejraději rozplakal. S povzdechnutím ho jemně pohladím po rameni a když se ujistím, že se mě neštítí, přitáhnu si ho do malého objetí.

„Já to chápu, Hoseoku, chtěl jsi chránit ostatní a Jina, vždy jsi byl opatrný a měl jsi k takovým riskantním situacím respekt a... na tom není nic zlého, opravdu. Vlastně bych udělal to stejné, kdybych věděl, že bych tím ohrozil Taehyunga. Nedovolil bych mu jít na Šibenici zachránit někoho jiného."

„A já bych zase udělal to stejné, co Taehyung, kdyby byl na tvém místě Jin..." zamumlá roztřeseně a já se nad tím pozastavím. Mluví až příliš o Jinovi, až příliš dává najevo, jak moc ho chce chránit před nebezpečím a trochu se mi to začne spojovat s jejich podivnou aurou, kterou si nesou kolem sebe, když si jsou na blízku.

„S Jinem jste si byli vždycky tak blízcí, huh...?" optám se opatrně a lehce se od něj odtáhnu, abych mu viděl do obličeje, přesto ho ale stále držím za ramena, „stalo se mezi vámi něco?"

„Um, jak to myslíš?" zeptá se mě a uhne pohledem. Jsem přesvědčený, že moc dobře ví, o čem mluvím, ale nejspíš se mu o tom mluvit příliš nechce. Povzdechnu si a složím své paže na hrudníku, jako to dělám obvykle, když mi Taehyung něco zapírá. Jinova psychika se viditelně zhoršila, ale to i ta Hoseokova a já nejsem natolik nepozorný, abych tohle dokázal přehlédnout.

„No tak, Hoseoku, žijeme tu spolu už několik let, i když se v poslední době tolik nebavíme, jsme skoro jako bratři, nevlastní sourozenci, které si Jin adoptoval, tak se mi svěř... I když možná někdy působím, že nejsem typ člověka, kterému by se chtěl kdekdo svěřovat s problémy, ve skutečnosti i já umím naslouchat a v posledních dnech... vztah s Taehyungem mě změnil k lepšímu," vydechnu upřímně a Hoseok se mi zadívá hluboko do očí s větší odvahou. Ještě chvíli nechává mezi námi ticho, ale nakonec si povzdechne, opře se o kuchyňskou linku a zahledí se do misky s nakrájenými rajčaty.