Escape (Taekook/Vkook) CZ

-18-

Zastrčím své dlaně do kapes bundy a rozhlédnu se kolem sebe. Jinův pozemek je opravdu velký, pletivo v části zahrady je trochu zarostlé popínavými rostlinami a překryté několika pavoučími sítěmi. Jde vidět, že právě zahrada není Jinova silná stránka, nejspíš už to tady ani pořádně neudržuje, ale tak tomu nebylo vždy, podle záhonků, které bez života leží i tady za domem, a i tady je pár popadaných sošek, poznám, že to tady kdysi bylo pěkně upravené a rozrostlé. Muselo se stát něco, co Jina hodně ovlivnilo a donutilo ho to na krásu travnatých ploch úplně zapomenout.

Je stále brzké ráno, cesta netrvala příliš dlouho, vlastně kolem patnácti minut, takže může být teprve přibližně půl sedmé. Proto je pořád trochu chladněji a od pusy mi vychází sotva viditelné obláčky.

Přijdu blíž k mrtvým záhonkům a zadívám se dál před sebe, jde odtud vidět centrum, i když ne moc dobře, v jasném výhledu mi brání velká rozsáhlá skládka přesně mezi mnou a centrem Nového Soulu, která je též obehnaná vysokým kovovým plotem, zdálky taky poznám několik bagrů a jeřábů postavených kousek od tohoto plotu.

S výdechem si popotáhnu svoji kapuci více do obličeje, nemám moc dobrý pocit z toho, že tady venku stojím, jako bych právě neměl ležet na sále. Ale nechci být uvnitř, nevím, co bych tam měl sám dělat, Jin už nejspíš spí a ti dva neznámí taky. Připadám si, jako by celý tenhle dům byl z křehkého skla a já se bál na cokoliv sáhnout, nebo se vůbec prudčeji pohybovat. Vím, že je to o zvyku, jsem tady nějakých pár minut, neměl jsem ještě šanci se tady pořádně rozkoukat.

Už teď mi chybí... strejda i Namjoon, opravdu pevně doufám, že je budu moct ještě někdy vidět a obejmout, Namjoon byl snad mým jediným pravým přítelem a já se ho dobrovolně vzdal. Doufám, že mi odpustí...

Sklopím svoje tmavé oči k rozházené hlíně u pletiva a natáhnu svou paži k jedné malé kamenné sošce ve tvaru lišky, velké akorát do dlaně, a postavím ji na kraj záhonku, aby bezdušně neležela čenichem zabořeným v suché trávě. Vím, že bych neměl na nic sahat, ale tohle mi snad Jin nebude nijak vyčítat.

„Lepší," zašeptám si tichoučce pro sebe a pousměju se nad postavenou soškou. Chtěl jsem z ní ještě oprášit hlínu, ale náhle ucítím studenou cizí dlaň na svém obličeji, která mi pevně zakryje ústa, abych nemohl vydat ani hlásku.

„Mmmm!" vydám ze sebe utlumený křik z leknutí, vytřeštím oči a svými prsty se pokusím cizí dlaň ze svých úst oddělat, ale drží mě příliš pevně. Strachy se začnu vzpouzet a více se pokoušet o křik, ale po tom všem rychle zatuhnu, když přímo u svého ucha pod kapucí uslyším hlas.

„Ššš, tiše, neublížím ti, když mi řekneš, kdo jsi a co tady pohledáváš." Po celém těle mi přeběhne mráz, nejen z ryzího mužského hlasu přímo u mého ušního lalůčku, ale i z napětí v mém těle poté, co jsem ten hlas poznal.

Začerní se mi z toho před očima a jakmile jeho stisk povolí, sotva se stačím nadechnout.

„Y-Yongsiku...?" zasípu a bleskově se otočím obličejem k němu. Poskytne se mi pohled na černovlasého mladíka s kávovýma očima, v teplejší flanelové mikině, kterou jsem na něm viděl přesně v ten den, kdy jsem ho poprvé poznal. Opravdu je to on...

Civím na něj jako na přízrak, nejsem schopen dalšího slova, ale on je taky v šoku. Jeho oči jsou dokořán, obočí nechápavě pozvednuté a rty pootevřené, jako by chtěl něco říct, ale nevěděl co. Nakonec se ale přeci jen z transu probere rychleji než já.

„Kim Taehyung?! Co ty tady sakra děláš?" štěkne přísně a v dlani sevře kus mojí bundy a přitáhne si mě tak agresivně blíž k sobě. Orosí se mi nad tím gestem čelo a sotva stačím polknout knedlík v mém hrdle.