Escape (Taekook/Vkook) CZ

-63-

Yoongi p. o. v.

Jinův obývací pokoj měl svoji temnou atmosféru, ale nikdy jsem ji nevnímal tolik, jako právě teď, když sedím na koženém gauči sám a jediné, co mi dělá společnost, je hlasité tikání kyvadlových hodin a pásek světla prodírající se rýhou pod přivřenými dveřmi. Už je to skoro celá hodina, co mlčky zírám na poloprázdnou sklenici s pomerančovým džusem na stole přede mnou a hlavou se mi honí až příliš moc myšlenek.

Jsem si jistý, že psychický stav Jina se opět převrátil a posouvá se k horšímu, jenže nevím, jak mu pomoci. Jimin mi stále leží na mysli, vidím v něm až příliš mnoho a moje minulost se znovu drápe napovrch. Domněnka, že už jsem to dokázal zazdít, se mi vytratila jako pára nad hrncem. A z Jungkooka a jeho přítele taky nemám dobrý pocit. Možná jsem byl odjakživa spíše pesimista, ale zároveň vím, že nežijeme v pohádce, obzvlášť v dnešní době.

S výdechem vstanu z gauče, na tři loky dopiju džus a prázdnou sklenici postavím zpátky na prosklený stolek, nemám moc ve zvyku po sobě uklízet. Unaveně si prohrábnu své bělavé vlasy a pomalu dojdu k zavřeným dveřím na konci krátké úzké chodbičky mezi obývákem a koupelnou. Po podlaze se táhne pruh žlutého světla a téměř neviditelná teplá pára unikající mezerou mezi dveřmi a prahem.

„Jimine?" ozvu se po krátkém zaklepání a přiložím své ucho ke klíčové dírce, „můžu jít dovnitř?" Čekal jsem poměrně dlouho, než se mi hlásek ozval zpátky. Ač mi přišla kladná odpověď, zněla nejistě. Nechtěl jsem ho dostat do rozpaků, jen se ujistit, že je v pořádku. Opatrně jsem zatlačil na kliku a dveře s cvaknutím otevřel. Prvně jsem jen maličko nakoukl dovnitř, ale jakmile jsem spatřil Jimina sedícího ve vaně plné pěny a s koleny přitisknutými k hrudníku, vešel jsem do koupelny a s pousmáním za sebou zavřel dveře.

„Promiň, chtěl jsem tě jen zkontrolovat a... zeptat se, jak je na tom vlastně tvoje ruka." Drobný hnědovlásek se stydlivě pousměje a letmo pohlédne na svoji obvázanou paži. Už není pod takovou tlustou vrstvou, ale přesto ještě není zotavená. Cítím se skrz to čím dál víc provinile.

„Je to lepší... um, pořád bolí, ale už nekrvácí," špitne a nenápadně si k sobě nahrne větší množství pěny, snad aby měl jistotu, že z jeho nahého těla uvidím co nejméně. Kleknu si na měkký krémový kobereček a pažemi se zapřu o okraj vany, načež se mladíkovi dostanu blíž a jeho tváře na to zareagují sytou červení.

„Klidně půjdu zase pryč, pokud chceš mít soukromí-..."

„Nechoď," skočí mi do řeči a pevněji k sobě přitiskne kolena, „vlastně mám společnost raději..." řekne a na konci fráze se nesměle usměje. Překvapilo mě to, ale zároveň i potěšilo. Skutečně jsem odcházet nechtěl, obzvlášť ne teď, když jsem znovu uviděl jeho krásnou andělskou tvář, od které se nedokážu jen tak odtrhnout.

„Yoongi? Mohl bych se tě na něco zeptat?" Zvědavě k němu vzhlédnu a pobídnu ho k otázce. Jimin nervózně odvrátí zrak. „Vím, že to není moje věc, ale... co jsi myslel tím, že jsi byl v minulosti netvor? Můžeš mi to říct, víš... neodsoudím tě, jen bych tě chtěl poznat, skoro nic o tobě nevím, víš?" Jako bych slyšel jeho srdce hlasitě tlouct. Stále se na mě nedívá, jako by se bál, prstem maluje tvary do pěny a čeká, co mu odpovím.

„Proč chceš znát člověka, který tě postřelil a unesl?" Konečně naváže oční kontakt a při tom pohledu se mi opět udělá velký knedlík v krku.

„Chci znát člověka, který se o mě stará, jako ještě nikdo," odpoví sebejistě a svoji horkou dlaň obalenou pěnou mi položí na můj rukáv šedé mikiny. Má o mně až příliš zkreslenou představu, nemůžu dovolit, aby mě viděl, jako svého spasitele, protože já nejsem.