„Miluju tě, lásko, jsi pro mě vším," uslyším ještě někde v dáli, koutky se mi stačí stočit směrem nahoru, ale vmžiku mě pohltí tma a klidné příjemné ticho.
„Taehyungu..." Znaveně jsem otevřel oči, když jsem u svého ucha zaslechl šeptání. Okolo je stále tma, nejspíše noc přetrvává a nade mnou se sklání mužská silueta. S povzdechnutím oči zase zavřu a dlaní nahmatám jeho obličej, pohladím ho po jemném líčku a poté mu vjedu do vlasů.
„Mm, copak je, Jungkookie-..." Nestačím dopovědět. Jeho teplá dlaň mi zakryje ústa, a to mě donutí se okamžitě probrat a vytřeštit oči dokořán.
„Ššš," utiší mě a vytáhne mě ven z postele. Ovane mě chlad, když se vymaním z tepla pod peřinou a konečně si na tmu zvyknu natolik, abych viděl i do mladíkova obličeje. Vypadá vyděšeně, s mělkým dechem pozoruje dveře od našeho sklepního pokoje a pevněji tlačí dlaň proti mým rtům, abych nemohl vydat ani hlásku.
Co se sakra děje, Jungkooku! Tuhle otázku si však mohu opakovat jen ve své hlavě, černovlásek moje ústa téměř drtí a pomalu se mnou couvá dál od dveří. Jsem zmatený a naštvaný, že netuším, co se tady děje, ale i já okamžitě strnu, když zaslechnu neznámý hluk nad námi.
„Myslím, že tu jsou poldové... našli nás." Srdce, jako by se mi na chvíli zastavilo. Ta odporná nahořklá pachuť, kterou jsem tak dlouho necítil, se opět usadila na konci mého jazyka a stáhla mi hrdlo i žaludek strachem. Jakási malinká naděje, že je tohle jen noční můra se rozplyne, jakmile zaslechnu dupání a neznámé hlasy blížící se do sklepa.
„Všechno tady prohledejte, vyrazit všechny dveře a prolézt každý kout!" zahřměl mužský baryton na druhé straně dveří, a to mě plně vrátilo do reality, že se tohle všechno skutečně děje. Poklidně jsem usínal a neměl jsem ani tušení, že jen pár hodin nás dělí od odhalení a ztráty veškeré naděje na útěk. Vyprostím se z úchopu Jungkookovy dlaně a vyděšeně se mu otočím čelem, se slzami v očích s ním navážu oční kontakt a pevně zaryju nehty do jeho silných paží.
„C-Co budeme dělat... prosím, řekni mi, že se mi to jenom zdá, p-prosím..." Jungkook mě pevně přitiskne k sobě a políbí mě do rozcuchaných vlasů, ale tohle gesto mě rozhodně neutěšilo. Měli jsme vizi, krásnou vizi našeho ideálního života poté, co se dostaneme odtud, ale právě teď jsme uvězněni v malém sklepním pokoji a hned za dveřmi je dav policejních vojáků prohledávající sklep.
„Zůstaň u mě, všechno bude dobré, jen buď u mě, dobře?" zašeptá mi do ucha a rozhlédne se po pokoji, jako by hledal cokoliv, co by nás vysvobodilo z této situace. Nakonec jeho oči zakotví na úzkém malém okénku vedoucího do zahrady s vroubkovaným sklem, aby dovnitř nebylo vidět. Jungkook se k němu okamžitě rozejde, otevře ho dokořán a poté pohlédne na mě – zkoumá mě, jako by mě viděl zcela poprvé.
„Ty se tím oknem protáhneš..."
„Cože? Ne! Ne, jistě, že se neprotáhnu, nechci se protáhnout, to přece... to přece nejde, nenechám tě tady, ksakru, Jungkooku-..." umlčí mě jeho hřejivý polibek, jenž mi právě teď připadal tak moc bolestivý. Nechám si sklouznout nahromaděné slzy po tvářích a prohloubím polibek ještě víc, tak moc se ho nechci pustit, jenže Jungkook mě od sebe po chvilce odtáhne a setře mi palcem slzičky.
„Zlato... tohle není otázka," hlesne vážně, načež se od dveří ozvou dunivé rány. Už se snaží dostat i sem, jsem si jistý, že to nebude trvat dlouho. S bolestí na srdci a vyschnutím v hrdle přiběhnu k okénku a chytnu se parapetu, abych se mohl přitáhnout. Jungkook mě podzvedne a pomůže mi se dostat skrz. Kdybych nebyl tak hubený a měl o něco širší ramena, už bych se odtud nedostal. Zachvěju se zimou, jakmile se vyškrábu na druhou stranu a spadnu svým polonahým tělem do chladné orosené trávy.
„Miluju tě, Taehyungie, uteč, co nejdál můžeš, jasný? Slib mi, že budeš v pořádku," zvolá za mnou Jungkook, ale to už se dveře do sklepního pokoje rozrazí a já taktak stačím uskočit za roh, aby si mě policie nevšimla.
„No to se podívejme, věděl jsem, že tady budeš, ty kryso," zasměje se pyšně neznámý hlas a já si zakryju pusu, abych omylem nevzlykl z návalu beznaděje. Za rohem budovy blikají světla a jsou slyšet další hlasy. Je jich tady mnoho, až příliš mnoho, abych si mohl namlouvat, že se z tohohle dokážeme všichni dostat.
Jungkook chtěl, abych utekl, ale naštěstí jsem mu nic nestačil slíbit. S rychle tlukoucím srdcem se pomalu připlazím k zaparkovanému autu Jina, jež dělá jakousi bariéru, aby mě nezahlédli ostatní na dvoře. Svojí kartou auto odemknu, kupodivu to fungovalo, Jin nejspíš neměl nejmenší problém s tím, kdyby se někdo z nás auto na chvíli půjčil. Rychle vlezu dovnitř a přikrčím se pod volantem, abych na sebe neupozornil. Odtud mám pěkný výhled dopředu k hlavnímu vchodu a srdce se mi opět silně roztluče, když ven vyjde skupina ozbrojených sil se všemi, kdo byl v domě.
Hoseok podpírá Jina, a aniž by se bránili, postupují kupředu. Bělovlásek je spoután, stejně, jako můj partner a Jimin je naopak zabalený v šedé dece a veden jedním policistou dál od ostatních. Tohle se nemělo stát, tohle všechno se nikdy nemělo stát. Slzy se mi opět skutálí po líčkách, když dva policejní vojáci zatlačí Jungkooka do kolen a přiloží mu pistoli k zátylku.
„Jeone Jungkooku, vzhledem k okolnostem, které se staly po tvém předchozím zatčení, jsme obdrželi rozkaz k okamžité popravě. Chceš se před svou smrtí ještě k něčemu vyjádřit nebo říct svá poslední slova?" Prohlásí muž v uniformě a mně se sevřou všechny moje orgány v těle.
„N-Ne... ne to ne..." vzlyknu tiše a zaryju si nehty do stehen, abych vydržel nekřičet. Bezmocně sleduju všechno to dění před mýma očima s mizerným pocitem, že absolutně nevím, co bych měl teď udělat. Jungkook má sklopenou hlavu, mlčí, ale nakonec se zamračí na muže před sebou a plivne mu k botám.
„Jako duch tě budu strašit a možná ti i natrhnu prdel, to je vše." Muž v uniformě se uchechtne, zašlápne slinu, jež mu přistála před botou a zvedne ruku, aby mohl dát signál k popravě.
„Mm, ego ti neschází ani nad hrobem," cekne a kývne na své kolegy, „neprotahujme to."
Dobrý večer všem
Chtěla bych se vyjádřit k tomu, co se stalo v Praze. Hrozně moc mě to mrzí a je mi líto všech, co právě o někoho přišli. Člověk si tady už vážně připadá jako v Americe, snad k něčemu takovému už nedojde a studenti nebudou muset mít strach jít se vzdělávat.
Dále vám chci všem popřát pěkné Vánoce, ať jste hezky s rodinou nebo s někým, koho máte rádi a užijete si svátky, snad dostanete vše, co jste si přáli <33
Brzy u další kapitoly :33
ČTEŠ
Escape (Taekook/Vkook) CZ
Fanfiction[dokončeno] Kim Taehyung žije ve složité době pokročilé techniky. Lidé nemají právo svobodného rozhodnutí, co se svým životem, řídí se příkazy svého města, ze kterého není jednoduchého úniku. Taehyung s tím není smířený, pomyslné mříže všude kolem n...
