Escape (Taekook/Vkook) CZ

-56-

Taehyung p. o. v.

Nervózně stisknu fazolkové tlačítko výtahu pro páté patro, na chvíli se mi uleví, když se dveře uzavřou a já dostanu možnost být chvíli skutečně sám. Po těch měsících strávených mimo město jsem si zvykl pouze na Jinovu, Hoseokovu a Jungkookovu společnost, najednou jsem v srdci skupiny obyvatelstva, která po mně jde, jako myš v útulku pro kočky. Vytáhnu si z kapsy malou vysílačku a černou roušku si shrnu pod spodní ret.

„Yoongi, jak to u tebe vypadá?" optám se stále dost tiše a zkontroluju měnící se čísla na malé podlouhlé obrazovce v rohu výtahu. Zbývá mi chvilička, než výtah zastaví v patře, pro které jsem sem přišel. Začíná se mi dělat blivno, moje hlava mi stále předhazuje fakt, že jsem v budově poprav, a že se to tu jenom hemží policisty a popravčími, stále mám na paměti, jak jsem trénoval střelbu a pomyšlení, že sáhnu po pistoli schované v boční kapse mého batohu, mi jenom podporuje drcení žaludku.

„Volej v nouzi, Taehyungu, je okolo mě dost lidí, jsem v patře veřejných poprav, teď mířím ke schodům, pak se ti ozvu," zašumí z vysílačky a já na jeho zprávu už dál neodpovídám, kývnu si pro sebe hlavou, vytáhnu si roušku až k nosu a nachystám se u dveří, jež by se měly každou chvilkou otevřít. Na podlouhlé obrazovce se vymění čtyřka s pětkou a dveře se s cinknutím začnou otvírat. Proběhne mnou vlna adrenalinu a jakmile se mi zcela zpřístupní východ, dýchne mi do tváře ticho a prázdnota. Vypadá to, že tady v tom patře to rušné není, jestliže se tady konají soukromé popravy.

Přiměju se vyjít z výtahu, došlápnu na vyleštěnou podlahu zdejšího patra a rozhlédnu se po dlouhé prázdné chodbě osvětlené slunečními paprsky opírající se o prosklenou stěnu po levé straně. Čpí to tady jakýmsi kyselým pachem, skoro jako v nemocnici, a taky mrazivým ovzduším, ze kterého jde cítit smrt. Polknu dráždivý knedlík v mém hrdle a rozejdu se směrem ke dveřím poskládaným pravidelně vedle sebe, všechny téměř totožné. Jestli je Jungkook tady, jistě je za některými těmito dveřmi.

V čele chodby jsou zavěšené bílé a téměř nepostřehnutelné hodiny, které by si ani nezískaly moji pozornost, kdyby se jejich velká rafička neblížila ke dvanácté hodině. Nemám moc času, pokud by tady Jungkook nebyl, sebralo by mi to další náskok, musím zjistit co nejrychleji, zda jsem ve správném patře.

Přistoupím k prvním dveřím s uzamknutým skenerem a nahlédnu do obdélníkového proskleného okénka. Všimnu si muže v bílém úboru, jak zrovna provádí vpich naplněné injekce, ale odsouzený se Jungkookovi ani zdaleka nepodobá. Přistoupím k dalším, ale ani tady neuvidím tvář, kterou chci. Na chvíli se mi zamotá hlava, když uvidím již spícího muže v křesle, jsem si jistý, že se první podává anestetikum, ale kdo ví, zda už není mrtvý.

Škubnu sebou, když se náhle otevřou jedny z dveří a z nich vyjde muž ve stejném bílém úboru, jako ten, který právě někoho popravoval za prvními dveřmi. Rychle sklopím hlavu, aby mi vlasy zakryly zbylou polovinu tváře a otočím se k němu zády s domněnkou, že si mě nebude všímat, ale to bych byl opravdu naivní, vzhledem k tomu, že v tomto patře nemám co dělat.

„Ztratil jste se, pane? V tomto patře jsou soukromé popravy, jestli hledáte veřejné, tak jsou o dvě patra níž," pronese a já se k němu s rychle bijícím srdcem otočím, ač si stále nechávám prameny vlasů ležet v čele.

„U-Um, já...," začnu ze sebe soukat, ale zarazí mě pohled na jeho oblečení. Celý jeho klín je pozvracený a skvrna se mu rozlézá po celé pravé nohavici. Možná si dělám falešné spojitosti, ale člověka, kterému se dělá špatně z jehel, znám jen jednoho. Zachvěju se napětím a očima vyhledám dveře, ze kterých muž vyšel, „máte pravdu, ztratil jsem se, půjdu tedy dolů, děkuju, jsem tady poprvé," řeknu překvapivě bez zakoktání a zamířím ke schodům, aby měl muž jistotu, že se tu skutečně nehodlám zdržovat.