Escape (Taekook/Vkook) CZ

-58-

„Rakytníkové pilulky mu pomůžou uvolnit krk, bude se mu i lépe dýchat a sníží se mu horečka. Zítra mu seženu antibiotika, má hodně ošklivý zápal plic, ale dneska už jsou léky dost silný, aby ho vytáhly z nejhoršího za pár dní. Hlavně, ať si sní ten vývar, dlouho nedostal do žaludku nic teplého, potřebuje to. Donesu mu ještě studený obklad na nohy a inhalátor, kdyby se mu špatně dýchalo, ať má něco po ruce," řekne klidně Jin a já rychle děkovně přikývnu. Jungkook už je zabalený v mojí posteli, aby se nemusel škrábat na horní lůžko patrovky a vypadá to, že je mu trochu lépe. Věřil jsem, že Jin bude hned vědět, co dělat, nakonec to vypadá, že to ani nebude moc vážné a uzdraví se rychle, když bude dodržovat léčbu, a na to hodlám dohlédnout.

Ulevilo se mi, když jsme domů dojeli bez dalších komplikací, auta jsme vyměnili kousek za městem, kde nás čekal Jin. Nedokážu z černovlasého mladíka zabaleného v peřině spustit oči, pořád nemůžu uvěřit tomu, že jsem ho dokázal vysvobodit přímo z Šibenice, kde se toho mohlo tolik pokazit, ale nejspíš jsme měli skutečně štěstí, že nás nikdo neodhalil dřív a stačili jsme odjet pryč. Teď se po nás musí jistě pátrat mnohokrát víc, jak říkal Yoongi, je jasné, že tady nemůžeme zůstat dlouho, a to je vlastně další věc, které se skutečně hodně bojím.

S povzdechnutím na chvíli zaženu černé myšlenky a usměju se na Jungkooka. Má zavřené oči a klidně oddechuje, ale vím, že ještě nespí. Natáhnu k němu svou ruku a prsty mu jemně odhrnu zpocené vlasy z čela, přiložím mu k němu namočenou kostkovanou utěrku. Jeho rty se odlepí od sebe a dlaní mě slabě chytne za nataženou paži.

„Studí to," zachraptí a já mu s tichým zasmáním utěrku zase oddělám. Pootevře svoje oči a pomalu si mě přitáhne blíž, do jemného horkého polibku. Tahle chvíle je pro mě najednou tak moc nádherná a vzácná, dny bez něj na mě měly obrovský dopad, a teď se cítím, jako bychom se oba dva znovu narodili a setkali v nových tělech, ale se stejně žhnoucí vzájemnou láskou. S úsměvem se od jeho rtů odpojím, chytím ho za ruku a propletu si s ním prsty.

„Co se stalo v Moment klubu, Jungkooku... ve zprávách toho moc neřekli, jen to, že tě někdo zavřel v mrazáku a zavolal poldy," řeknu polohlasem a posadím se na okraj matrace. Jungkook si pro sebe povzdechne a přikývne na souhlas.

„Zavřel mě tam můj šéf, kterému jsem věřil, ale... teď už vím, že to byla chyba. Ten člověk se mnou neměl vůbec žádný blízký vztah, nevím, proč jsem byl tak naivní a neuvědomil jsem si to už dřív. Neměl problém mě vyměnit za prachy..." Je mi líto, že se to muselo stát, ale nejspíš je v tomto světě vážně obtížné někomu důvěřovat. Člověk se musí spoléhat jen sám na sebe, jak zkažení lidé okolo nás chodí.

„Byl to hajzl, jako většina dnešních lidí," syknu frustrovaně a natáhnu se pro polévku v misce, kterou Jin připravil, „nechceš se najíst? Dokud je to teplé. Nakrmím tě, hm?" Jungkook se zasměje a vyškrábe se do sedu, stále k sobě ale tiskne peřinu, aby se mu neshrnula z holých paží.

„Heh, to nemůžu odmítnout." Spokojeně promíchám vývar a naberu trochu na lžíci, sfouknu páru, která se z horkého jídla dere a natáhnu plnou lžičku k Jungkookovi.

„Otevřít," zasměju se, načež černovlásek poslušně otevře pusu a sní první sousto horké polévky, „hodný kluk," pochválím ho, ale na tohle mi Jungkook věnuje kamenný výraz a lehce do mě strčí nohou. Stále vypadá tak rozkošně, jako popelavý králíček hřející se ve svém pelechu. Nikdy předtím jsem Jungkooka takto neviděl, nedostal jsem možnost, ale jsem rád, že když už ukazuje i svoji zranitelnou stránku, nevyhýbá se tomu, protože už mi dostatečně věří a cítí se se mnou komfortně v jakékoliv situaci.