Escape (Taekook/Vkook) CZ

-42-

„Třicet jedna, třicet dva, ahh, nepočítáš to..." vyruší mě z mého přemýšlení Jungkookův udýchaný hlas, ke kterému se pomalu otočím. Stále je zavěšený na hrazdě a přitahuje se, má pravdu, přestal jsem počítat už kolem patnáctky, pořád musím myslet na to, co se stalo jen hodinu dozadu, a to zvonění mého mobilu. Vlastně mého bývalého mobilu, teď už jsou jeho ostatky hozeny za plotem a já už jsem kompletně odstřižený od všech svých blízkých.

Myslím, že kdyby mi volal můj strýc a Jungkook by mě nedržel dál, nejspíš bych to bez váhání bláhově zvedl a nechal policii, aby si mě pěkně vystopovala až sem, u mámy bych jistě váhal dlouho, možná bych to ani vzít nestihl, ale rozhodně bych nebyl tak hloupý, jestliže se mámin mobil skutečně dostal do rukou policie, mohli dávno vědět, jaký je mezi mnou a matkou vztah, a že by mi to za ten hovor ani nestálo.

Možná o mně ale vědí mnohem víc, než si vůbec myslím a jen mě zkouší a ověřují si informace, ke kterým dospěli. Mám strach, že jednoho dne zastaví před bránou a budou vyžadovat prohlídku Jinova domu.

„Promiň, jsem teď myšlenkami trochu mimo... mám pokračovat?" Jungkook s povzdechnutím seskočí zpět na podlahu a posadí se vedle mě na žíněnku. Ovane mě vlna horka a potového odéru, ale nedonutí mě to se od něj odtáhnout, naopak si ještě svou hlavu opřu o jeho holé rameno a sklesle vydechnu přebytek vzduchu z plic.

„No tak, co pro tebe můžu udělat, abys na chvíli nemyslel na všechny ty... věci ohledně prozrazení a popravy, hm? Mám ti udělat koktej? Nebo zmrzlinu? Mám ti namasírovat chodidla?" začne se ptát a chytne do rukou můj kotník, palci přitom začne přejíždět po mém chodidle, až sebou škubnu a zasměju se.

„Ne, Jungkooku, lechtání už dneska ne," odpovím pobaveně a Jungkook nás přetočí, abych byl zády opřený o stěnu a on mohl klečet přímo přede mnou. Vmísí se mezi moje nohy, aby mu nepřekážely a on mi mohl být ještě blíž, lehce mě políbí na rtech a do dlaně chytne moje zápěstí, které mi přiloží k jeho zpocené holé hrudi.

„Cítíš, jak mi tluče srdce?" zeptá se skoro šeptem a blízko mého obličeje, takže mým hlavním bodem jsou teď jeho lesklé korálkové oči.

„No jo, zní to, že ses na hrazdě přemohl," pousměju se na něj a sám od sebe mu po hrudi přejedu až k vypracovanému pevnému bříšku. Jungkook se zasměje a hlasitěji vydechne nad mými dotyky.

„Ne, to tak tepe, protože jsi tady ty," odpoví mi hrdě. Polichoceně se usměju a omotám mu paže okolo pasu, obejmu ho a natisknu se pevně na jeho zpocené tělo, nedělá mi problém ani jeho výraznější odér, uklidňuje mě, když jsem mu na blízku, ať už je to za jakékoliv situace nebo podmínek.

„Jsi rozkošný," dodá ještě po tomto mém činu a prsty mi přejede po zádech, „nedá mi to, musím tě něco naučit, Taehyungu..." Zmateně zvednu svou hlavu a zadívám se mu do očí, jako bych se z nich snažil vyčíst, co má právě na mysli. Bez odpovědí vstane z žíněnky a odejde z posilovny, ihned ho následuju až do sklepní ložnice, kde už Jungkook klečí na zemi a něco hledá pod Hoseokovým lůžkem.

„Box nebude tvoje silná stránka, potřeboval bys víc trénovat, ale chci, aby ses uměl alespoň nějak bránit, kdyby to bylo potřeba, protože i když jsem tady já, může nastat situaci, ve které budu potřebovat, abys mi získal čas," řekne vážně černovlasý mladík a konečně ze tmy a prachu pod postelí vytáhne plastovou bedýnku obalenou pavučinami, až jsem nad tím nucen nakrčit nos a popojít trochu dál.

„Uh, nezametáte si tam?" hlesnu, ale zároveň napjatě kouknu na bedýnku, zajímalo by mě, co si v ní Jungkook schovává tak důležitého, že mi to vlastně hodlá ukázat až teď a nejspíš to má spojitost se sebeobranou.